DNY ZÁŘIJOVÉ

Viktor Dyk

DNY ZÁŘIJOVÉ
I. I.
Dny zářijové: slunce obzor jasní. Je slavno ticho. Mlčí pole, hvozd. Den včera byl, kdy elegik si zasní o životě, jenž stvořen pro marnost. Den pod mrakem to byl a zatažený. Co bylo živo, nosilo svůj flór. Květiny chřadly, odkrásněly ženy. a člověk cítil, jak je čímsi chor. Nad hlavou horkou nevlídně les šuměl. V tvém srdci znělo: Ite, missa est! Nechápal nikdo, nikdo nerozuměl a rozuměl-li, tíž’ to bylo snést. Kdož byli mrtví, opouštěli hroby, těm, kteří žili, nesli ortel svůj. A na rtech chladly těžké obžaloby: – Tys vinen. – Ne, ty. – Vina stůj co stůj! Dnes pravý den však přišel zářijový. Nebe je modré. Vše, co vidíš, jas. Jas nad živými, slunce nad hřbitovy. Vstaň, elegiku, vztyč svou hlavu zas! 233 II. II.
Vstaň, elegiku, zahuď svoji píseň, čas dnes je mluvit, neboť mlčí les. „Na staré kráse leží chlad a plíseň a není statků, kterých šetří rez! Mdle pod ovocem větvice se kloní, kde nesly květy kdysi lehce tak! A jablka, jež rdí se na jabloni, ta nenahradí nikdy rudý mák. Tvé jaro minulo; tvé léto také míjí. Dnes láká obzor nekonečnem svým. Kouzlíš si román, kouzlíš tragedii. Je něco to a je to vlastně dým. Bolestí krásných dílo tvé ti nedá, radostí směšných, jimiž duben hrál. Zlá slova tobě říká napověda a ty je po něm opakuješ dál. Je slunce dnes. Však zdá se, vše že chladí. Je jasno dnes. Je střízlivý jas ten! Nic nerovná se utracenému mládí, nic nedá ti už zářijový den. Po polích rušno. Sklizeň sváží vozy. Zlá byla, dobrá? Pohleď v rej a ruch. 234 Kde sklizeň tvá je, brachu? Bohpomozi: snů několik a efemerních tuch. Chtěl promluvit jsi do osudů kraje, chtěl pathetickou v zemi roli hrát. Když na vše zašlé hledíš vzpomínaje: rci, účelu jsi dosáh’ jedenkrát? Jak svatý Jiří šel jsi potřít draka. On triumfuje. Chrlí klam a lež. Strhl jsi masku s tváře darebáka. On triumfuje. Nuže, co dál chceš? A z Hrdin Ospalých jednoho’s neprobudil, jak snili, sní zas poklidný svůj sen. Tyto jsi bavil, ony zase nudil. Co dá ti ještě zářijový den?“ III. III.
„Já hledím,“ odpovíš. „Mé radost je, že zírám. Že vzduch je jasný tak a svět že přede mnou. V tvář hledím osudům, v tvář pověrám a vírám. Kde vidíš ovoce, já vidím ještě květ.“ „Já hledím,“ odpovíš. „Má bolest je, že zírám. Že vzduch je jasný tak a svět že přede mnou. V tvář hledím osudům, v tvář pověrám a vírám. Kde vidíš početí, smrt vidím tajemnou. 235 Obtížen osudyosudy, a přece lehčí pýří, do dálek zalétám a nesu si svůj lov. Jak divní cizinci v mých dvoranách to víří, jak divná echa slyším divných slov! Jak divné převraty se v dumách mojích snoubí! Jak divná hudba to v mém srdci věčně zní! Já nikdy do větších se nezadíval hloubí, tak nikdy nechápal jsem věci poslední! Mne často zamrazí, když hledím na obrazy: neb s krásou hrůzu též mi usouzeno zřít. Zřím lesy, moře já, zřím žraloky a plazy. Zřím hory, propasti a vše to musí být! Zřím města, paláce, spíš brlohy než domy. Zřím ctnost a zločiny, zřím zlých i dobrých sen. Má prosba jediná: by slunce nezašlo mi, bych dlouho zřít moh’ v zářijový den. Bych mohl zachytit ty výšiny a propast, bych mohl zachytit vše velké, záhadné. Slunce už vysoko a nelze chvíli propást: neb večer přijde-li, mne účet čeká dne!“ 236

Básně v knize Pohádky z naší vesnice (in Spisy Viktora Dyka, svazek 4):