Když jsme se sešli, byl jsi méně
než provincií u moře,
však od té doby stoup’ jsi v ceně,
snad proto, žes kvet’ v pokoře,
a dnes jsi tedy jedinečný,
jak uznala i cizina.
Já chci ti býti prostě vděčný.
Má duše na tě vzpomíná.
Mne pokora tvá nedojala,
mne kdysi cele prolnula,
mne zvábila tvá hnízda malá,
tvá perspektiva z minula,
mně bylo, že se dávno známe,
když pohlédl jsem v tvoji líc,
tys nebyl ten, kdo časem zklame,
tys každému měl vždy co říc’.
Tak zrodila se věrnost naše,
jež nedozrála z pohodlí,
šla krása kolem tiše, plaše,
jak děvče, když se pomodlí
za hocha, pak ho náhle potká,
– to divné bývá setkání! –
na tváři leží mdloba krotká,
však smrt kdes v nitru vyzvání.
Na svoje toulky zapomněl bych,
však zářila z nich lidská tvář,
nebyly jenom oči ve lbích,
mne byl by zaujal i lhář,
já s žebráky byl tvými doma
a klášter pro mne hradem byl,
kde jsem se s žíznivýma rtoma
vždy pro útěchu zastavil.
My o bohu jsme nemluvili
a přece k stolu sedali,
jak on by vcházel stařec milý,
jejž na cestě jsme potkali.
Já prožil ticha zvláštní vskutku
tu v horách jako nad vodou,
i zachrastily palmy smutku
a přestaly jak náhodou.
Ach, země teskně hovořící,
tys byla pokrm poutníku,
já byl bych jedl tě i lžicí,
tvou slávu i tvou tragiku.
Tvá existence vešla do mne,
já našel v tobě pevný bod,
bylo v tom dobrodružství skromné,
však spolu válka o život!
A tu mne úzkost jala časem,
že nedopadne dobře to,
že zpíval někdy zvesela jsem,
kde místo bylo prokleto.
Je z toho tanec pod hvězdami,
že krev se ptala: kudy? kam?
A řeknu ti to, když jsme sami:
já domů, bratře, utíkám!
Já zpátky musím, musím domů...
Tak řekli muži přísných čel
a ještě něco řekli k tomu:
abych už radš se nevracel,
že slunce tady příliš pálí,
že visím nějak v oprátce,
že jsme se příliš dlouho znali
a že je konec pohádce.
Šel na loď stín můj nalomený,
a když jsem zíral do hlubin,
vše odnášely šroubu pěny,
až z tebe zbyl mi také stín.
Vše byla lítost, lítost prudká,
pod níž se láme, co chce růst,
vše bylo jed, jenž zvracet nutká,
vše bylo hlad a marný půst.
Fí na ten život, když se stárne,
fí na krev, když už neslyší,
fí na svět, v kterém snění marné
k lékárně vede nejbližší –
buď vědě sláva, jež prý spasí
uštvaná srdce nevím čím,
však nás proč zrovna vybrala si?
Já ovšem tich jsem, nekřičím.
I na vzpouru jsem myslil po tom,
však oni bděli v chvíli té:
Ne, nemluvme už vůbec o tom –
mně řekli – sem už nesmíte! –
Můj duch je asi vzpurný dráždil,
však já jen skončím pohádku:
já miloval tě, tys mne vraždil –
a tak to bylo v pořádku!