Po dlouhé řadě let v kraj rodný vrátila se.
Šat bílý kmital se tím šerem jarní noci,
jak výčitkou to znělo v jasném zvonů hlase,
když pěšinou šla nerozhodna, bez pomoci.
Kraj zvolna usínal... je záře žhavorudá,
část nebe koupala a zlatou kryla třísní;
jak krásnou se jí zdála dneska víska chudá,
jak divně bylo jí při zvucích známých písní.
zas zvolna zavzdychal a hvizdot krajem projel,
a lány zelenými uháněl pak klidně,
jak žárná světluška, než zraku v dálku ujel!
Ach život, minulost... a netušila sama,
že přijdou pojednou ty vyčítavé hlasy,
že zjeví příšerně se celé žití drama,
že sobě vzpomene, kde on je dneska asi!
On, on, jenž byl jí nade všecko dražší v světě,
a jemuž první lásku dala v upomínku!
O, jak jí divně bylo při té jedné větě,
že div se neohlédla, nevykřikla „Hynku!“
To každé místo zlaté, drahé domoviny
k ní volalo, když zřela první známé tváře,
jen život její byl dnes jiný, jiný,
vše kouzlem změnilo se v city samotáře..
Šla bílou pěšinou a oboru zas zřela,
kol spící ves, jak malé ptáče pod křídloma
a stranou rybník, na němž loď se bílá chvěla!
Vše známé bylo jí, že zavzdychla: „Jsem doma.“
Již první hvězda, anděl nadoblačných světů,
na nebi kmitla se nad vískou rovným směrem,
a vůni vdechnula těch šeříkových květů,
jež vždy tak ráda měla, když šla podvečerem.
„Můj bože, jak to klekání dnes smutně zvoní“
si šeptala, když vršek cestu výše klenul,
„co dělá drahý hoch, však co mu dnes je po ní?
v objetí as ženy drahé zapomenul.“
Jí oko zvlhlo, dodnes hluboké a jasné,
v něm mládí spalo ještě s pohádkama,
byť cestou hříchu šla, již zvolila si sama.
A krása dosud tajila se v bledé tváři,
když zhrdla cností, přec jen byla dítě čisté.
Vždyť lehce se tak city a vše zakramaří,
a lehčeji se spěchá do záhuby jisté.
Do aleje když lipové se zatáčela,
svou starou tetu potkala... Jak změnila se!
„Ach, Mařko, tys to?“ – s údivem k ní smutně děla.
Po létech dlouhých poznala ji jen po hlase.
Šli spolu... Luna svítila jim cestou vyšlá.
V tom slova dívku bodla: „Přijela si tedy!“
„Však pozdě dnes jsi, pozdě, holubičko přišla...
– tě mrtvý Hynek vroucně líbá naposledy.“ –
Když krajinou noc čarná dýchala a spěla,
vše usnulo, již dávno zmlknul ve vsi zvonec –
k nádraží zas kráčela tak osamělá
a známý hlas k ní volal: „Konec, konec..“