Teď přírodě tváří v tvář ve dni, jenž stoupá,
všechny mé smysly se sloučily v zraku.
Myšlenky také a pocity také.
Barvou vidím a slyším,
čarou myslím a cítím.
Světlo je řádem všeho, soustavou, zákonem, normou.
Zde obsažný polosvit listnatých stromů
dává mi průsekem úzkým zřít na kraj,
nad nímž se právě teď ocitlo slunce.
Slunce nesvítí mocně.
Odtud, z lesního šera
vidím je nad poměr prudčej, zažloutlé poněkud, také
je světlo to, svedené odrazem ke mně,
jakoby zmnožením sytosti barev,
které chci široce rozestřít tady.
Bělost nahého těla
je tu středem; leč aby
nestrhla všechno, je třeba sunout ji ze středu v levo.
Můj úkol je jasně mi dán. Já jej chápu.
Nahou tu ženu je umístit třeba
tak, aby konturou svou a i barvou,
massou svou a i smyslem
byla úhrnem díla.
Součet však plyne z čísel, čísla pak svádějí k součtu.
I třeba mou zeleň, mou hněď, moji šeď i čerň
do běli svésti a odtud zas roznést.
Nosiči barev však vším svojím rhytmem
míru, rozstup a povznes
musí utřídit v massách.
Neboť tak v zákon přejde, zřízený z místa a doby.
Tak stane se těm, kteří uvidí obraz,
vědomo, tady že velela nutnost,
tady že v sloučenství výběrné přízně
hmota je, je i duše,
zřené tak, jak je vidí
zrak, v němž jsou všechny smysly, zrak, který myslí i cítí.
Jaký žár mě tu mučí?
Jak třeští teď má hlava!
Zdali smím, zdali smím
klásti v chladný svůj zákon
všechen svět, všechen čin?
Přispějte k pomoci, dejte své ruce! –
Jaký žár mě tu mučí!
Jak třeští teď má hlava!
Všechny moje úmysly zda se sesunou v nic?
Svojí silou, jež vedla mě mukami k písni,
kterou jsem vyvážil z vlastní své hloubky,
svojí vírou, jíž zkoumal jsem váhání svoje –
jsem jimi podveden v slavný svůj den?
Jaký žár mě tu mučí,
jak třeští teď má hlava – –!!
Jako borcení obrů, slyším praskot a třesk.
Rozbřesklo se jitro. Kterak břeskný ten jas
v náručí mém zajat přece vítězně zpívá.
Jitro nahé! Jitro! Kde je svět, kde je čas?
Kde je blud? Kde je stín? – Krom nás slunce jen zbývá!