Od Váhu se vzhůru líně cesta plíží,
prachu leží na ní víc než běle v díži.
Na jazyk se dere, oči mhouřit nutí –
hned v nich plno slzí, na rtu hořké chuti.
Na prsa ti padá, do mozku tě tlačí,
div že nezalkneš se, čím dál noha kráčí.
Ne, to věru není prostý prach jen z hlíny,
totě žluč, toť peluň – – kdož ví, jaký jiný?
Však ho nerozmělnil sám jen slunka úpal –
to jej schvalně kdos tak čižmou tady zdupal.
Podpatkův i kopyt nesčetné tu sledy –
oj, tak řádit zná jen Kumán, běs ten snědý:
šlape po živých, jimž srdce ještě tlukou,
šlape po mrtvých, ať živí pomrou mukou,
šlape všecko ve prach, v prachu pak se brodí –
i v tom prvku zdeptán červ buď, než se zrodí!
Věru, člověk potom sám se kroku bojí,
že snad bezklidnou tu změť jím znepokojí.
Schvalně nohu kladeš lehčeji než chmýří –
přec však prachu sloupy pořád vzduchem víří.
Oblak ho jde s tebou, zrak ti mlhou kalí:
– jiný prachu sloup vstříc pospíchá ti z dáli.
Ne, toť lidský tvor jest, co ti vstříc se blíží –
sám prach ztělesněný – rozeznáš to s tíží:
z prachu, zdá se, tkáno konopí těch gatí,
košile nit, húňka... všechno, co jej šatí.
Lesk i toho šperku, jímž ten rob se krášlí
– čepel motyky – má chuďas hlinou zašlý.
Z mošny žebrácké jí skývu popelavou
a jak obrací ji! jako manu pravou!
Ač je z mouky hrubší než ta závěj písku,
tvrdší, režnější než hruda v oranisku:
„Kéž jí Bůh nadělí,“ šušká muž, „jen více,
– sic budeme jísti prach tu se silnice!“