Když poprvé ji spatřil, krásnou tak,
že mimovolně zmámen, zůstal státi,
své oči vpíjel v její třpytný zrak,
vlas obdivoval, čelo jenž jí zlatí...
pak ručky jemné, nožek malý tvar,
a červeň rtíků, lící purpur temný –
a hlasu zvuk: tak sladký a tak jemný –
ta lehká chůze! – Celé její tělo
se pelem mládí nesetřeným skvělo.
Vždy denně v stejný potkali se čas,
kdy z úřadu on domů chodil městem;
již z dálky zřel ten plavý její vlas,
a zdravíval ji nesmělým tak gestem.
Na začátku vždy plaše kývla hlavou,
však později již s tváří usměvavou. –
Když pohledla mu v oči zrakem jemným,
tu líce nachem zažehly se temným...
Až dovolil si oslovit ji pak:
a mluvil nesměle... s úzkostí v hlase.
Když zářící svůj k němu vznesla zrak,
tu musila jej ihned sklopit zase. –
Za krátký čas se důvěrnými stali,
si v oči hleděli, a na sebe se smáli...
až vyznali si, co jich srdce cítí:
že společně jen mohou šťastni býti...
Když večerní se klid nad zemí nese
a hvězdy mihotavou září planou –
když větérkové modlitbu svou vanou,
tu sedávají v tichnoucím už lese.
A radují se, žvatlají jak děti:
tu vážně chvíli... brzy zase v smíchu...
a oba ví, že v posvátném tom tichu
by mohli sobě více pověděti.
Vždy úžeji se vinou, tisknou k sobě,
když v stromů korunách to zašelestí –
a oba pláčí... smějí se v to štěstí,
že sami jsou a že patří jen sobě.
Je první vášeň to, jež tryská v duši...!
On šeptá vábivá a svůdná slova,
ji k sobě tiskne, líbá znova... znova...
a oba hříchu sladkou blízkost tuší...
Když stíny hustnou, slední záblesk hasne,
tu zpátky jdou, tak těsně k sobě spjati...
On líbá vlas, jenž skráň jí bílou zlatí –
a líbá oči, ústa – ručky krásné...
Však ona bolně naň se pousměje
s výčitkou na rtu, slzou v jasném oku –
jí vzlykot slova trhá v každém kroku...
On v duši jásá, vítězstvím se směje...!
Tak plynul čas! – S ní proměna se dála:
líc pobledla a vlhnul jasný zrak –
bol seznala, jemuž se dříve smála,
a úzkosti jí stínil čelo mrak.
Ač v lásky poměru s ním stejném stála,
přec zdál se chladným, cizím být jí tak.
Jak často říci všecinko mu chtěla:
že láska jejich požehnána jest...
ač zpověď ta se na rtech jejích chvěla,
přec nemohla ji se rtů k němu snést –.
A patřila mu dosud, vším a zcela,
a věřila, že pouze jejím jest.
Až konečně, když o samotě byli,
se s pláčem vrhla v jeho náručí
a řekla: nemožno, by takto žili,
že pochybnost jí srdce umučí. –
Pak přiznala se, jak je blízkou cíli,
že plod jich lásky v květ již vypučí...
On těšil ji, jsa zmaten, vzrušen cele,
a hladil její hebký, zlatý vlas;
pak přísahu jí složil rozechvěle,
že svoji budou za kratičký čas.
Tu tiskla jej a líbala tak vřele,
a šťastnou byla, klidnou znovu zas...
Za krátký čas ji opustil a utek...!
Jej, vyděšená, dlouho hledala –.
Ji žalost bodá, srdce drásá smutek,
a sama v slzách často sedala. –
Jej vzpomínala... jeho podlý skutek,
a zoufalost jí spáti nedala.
Na dlouho zmizela...! – Však vrátila se zase –
snad bledší byla nade sníh –
žal trůnil tam, kde dřív panoval smích,
cit lásky v srdci odumřel a ztich’ –
a veta bylo po vší její kráse. –
Když vyšla ven, v náručí majíc choré dítko,
a doufala, že bude líp,
tu známých mnohý zlomyslný vtip
jí drásal hruď jak jedovatý šíp
a ničil ji, jak parno zmdlené kvítko.
Tu seznala, že pro ni není světa více,
že jeho hřích dokonal lid.
Když čest jí zloupil jeho hrubý cit,
že s hanbou v čele nemůž’ déle žít –
jeť údělem jí žalů na tisíce.
Pak modlila se dlouho... z duše hloubi...
na srdce dítko stiskla jen...
Než příští světu vzešel slunný den,
již dřímala tak sladce věčný sen – –.
Nad hrobem jejím klid se s tichem snoubí...