V hlubokém žlebu divoženka říčka
hučí a ječí peřejemi pěn.
Tři hodiny zde tedy budu dlít.
Stráň jedna tmí se příkrým černým lesem;
je strnulá; kdo lépe pohledí,
smrk ve výši se kývá velmi zdlouha,
by žil co nejdéle své trvání.
Po druhé stráni, stejně příkré, padá
slap chudých rolí, k němu přilepena
chudá hnízda hnědých chaloupek;
jich bílé pruhy sotvy prosvitají
zpod nahrbených, černých jabloní,
pod nimiž důvěrné a staré šero
vše bytí mírní. Prostá zábradlí
kol cestiček jak římsy kolem střechy.
Tak život svůj zde v neznámosti žít!
Od svého zrození až ke dni smrti
nic neuzřít než toto údolí!
Ten bosý hošík být, jenž jarým hláskem
od prahu práchnivého natrhl
vzduch syrový; jenž běží s dětmi k studni
pro černočirou vodu. Dětství své
mít provanuto šumem jabloní,
včel horských bzučením a vůní smol
a oči plny květů z lučin visutých.
Pak dobrý hoch, jenž tušit počíná
tu všeho záhadnost, když prvně oře
své šikmé, kamenité políčko,
kde tvrdý vítr prsť mu unáší
a krutá bystřeň dolů strhává.
Děvče poznat, krkonošku silnou,
jizeranku jemnou, důvtipnou,
pevných tahů, probudilých očí
a srdce čistého. S ní založit
rod synů statečných a tichých dcer.
A v stáří naslouchati peřejům,
jichž hukot zaléhal již ve sny dětské,
a byť mu nerozuměl mnohem víc,
přec krásné slovo „žil jsem“ v srdci mít.
Bláhový, kdo je hledáš v bouři vášní,
ve vírech lidstva, dálné slávě cizin,
v hmoty propastech i v ledovcích,
kde sněhy piků duchových se blýští!
Mé siré čekání mně táhle plyne.
Dvě dívčí loutky s nebe sbíhají.
Je chvíle příjemná, jež poprchává
a listy obrací, jimž sychravo.
Hle, z huku vln se jiný hukot rodí:
to kola, která odvezou mne z pravdy.