Kdys narodil se jedné matce synek –
co předcházelo, je věc diskretní.
Jen to se ví, než přišel do peřinek,
že v tmách byl dvě stě osmdesát dní.
Po tomto faktu, jak to často bývá,
rost jako z vody, plenkám vale dal
a že je škola dětí žádostivá,
i on v ní pár let moudře vysedal.
Nu, mnohem ne. Duchem se nesmí mrhat –
blahoslavené bible velebí,
a náš hoch nechtěl plody vědy trhat
a ukládat je moudré do lebi.
Tak pachole vyrostlo z pacholátka
a rodné město bylo úzké mu,
snad proto, že byl držen trochu zkrátka,
což nechutná geniu mladému.
Šel do světa, jak chodí hrdinové:
Na místě peněz vzal fond odvahy
a k rozmaru, jejž měl, dal boty nové
a chutě kráčel cestou do Prahy.
Čím stal se tam a jak žil – co nám po tom?
Do cizí kapsy hledět není faire
a není slušno debatovat o tom,
co není předloženo na výběr.
Že rost a sílil, to je věcí mládí,
a tak byl silen, jak byl asi mlád –
nu, pánbu, který s mládím kamarádí,
ho ráčil dostatečně požehnat.
A jednou hoch ten sobě uvědomil,
že svět snad není pouze pro muže,
že jeho odpor k ženám kdosi zlomil
a že je nenávidět nemůže.
Kvet zrovna máj a večer dýchal touhou
a byla tma, jež nejvíc vítězí.
Náš hrdina šel s dívkou cestou dlouhou
– což divno je, že sedli na mezi?
Voněly trávy, ticho opíjelo,
polibky plály na hořících rtech,
usnuly duše a jen tělo bdělo
ve vůni trav, ve tmách a ve květech.
Noc práva má, jež nemožno jí bráti
a člověk rád jí daň svou zaplatí,
že smí ji někdy postelí svou zváti,
v níž může klesnout v sladké závrati.
V takové chvíli svět v neznámo mizí,
v němž o ráji se musí jenom zdát
a z člověka je zase pratvor ryzí,
jenž nezná číst a psát a počítat.
On nepočítal. V tom ta tragika je.
Matematika poučuje nás,
že touha s námi vyrůstá a zraje,
odkud jsme vyšli, tam se vrátit zas.
Nu, cos se stalo. Více nelze zradit –
neb jako noc i já jsem diskretní.
Hůř, že se člověk vždycky může nadít,
že přijde dvě stě osmdesát dní.