Neslyšně, jak se sluší Harlekýnu,
po špičkách před vás, drazí, předstupuji,
bez cárů, kterým šaty přezdíváte,
bez masa, kterým tolik oplýváte,
bez titěrnosti z brillantů a kovů
k vám vystoupil jsem s chudičkého rovu
a několik vět řeknu v levo, v pravo.
Mám k tomu právo.
Vrací se často, odkud kdo přišel
povědět vše, co viděl a slyšel,
co poznal, zažil, čím trpěl třeba
pro kousek chleba,
jak a kde zachyt' paprsek štěstí,
proč nemoh' k jasnu nebe se vznésti,
proč bloudil světem, dálkami, městy
i vedle cesty,
proč věčnou touhu po světě nosil,
proč slzel, žebral, klnul a prosil
za jeden úsměv za pohled jeden,
jenž by mu vlídně pokynul v Eden
tam kdesi v dálce ztracené, cizí,
kde žaly mizí...
Je tomu dávno. Několik let
přelétlo zatím neslyšně svět,
tisíce chvílí dobrých i zlých
slyšelo jásot, výskot a smích,
tisíce chvílí vidělo žal,
a kdosi mocný v synthesu spial
rozmarně obé, nazval ji žitím,
jímž člověk musí břímě své nést,
ať už jde hložím, anebo kvítím
po cestách jasných či vedle cest.
Býval jsem hercem – hercem z masa, kostí,
(posledních měl jsem věru víc, než dosti),
a jak to bývá na tom světě již,
těžce jsem vlékl existence kříž.
Bloudil jsem dálkou, vším jsem za vděk vzal,
o vavřín slávy do krve se rval,
a všude tam, kde kynula mně manna,
jsem najedeným dělal tatrmana,
za svůdný pohled, potlesk něžných dlaní
šlechetných paní
jsem jásal, bouřil, svíjel se – však víte –
vždyť na divadlo sobě potrpíte
Člověk byl ukryt kdesi duše na dně
a komediant vyvolával snadně
aplausy, „bravo“, články novinářů
i řeči lhářů,
kteří mi v duši sladce lichotili
a po straně mne kopali a bili.
A tak jsem žil a miloval a umřel,
jak mnozí dříve a jak po mně mnozí,
jimž osud přiřknul osud Harlekýnů:
člověka kousek, ďábla víc – nu, bozi!
Byl slavný pohřeb. Městská rada, střelci,
spisovatelé neznámí i velcí,
malíři odborových sdružení,
jež v nájmu mají prima umění,
zpěváci, herci, slavní dilletanti
a tuti quanti,
ba také jeden kdysi chlebodárce
šel s truchlícími. Každý věnec dal mi,
kde tučně stálo jméno pana dárce,
jenž znal se se mnou – slavným – ale talmi...
Slzely baby, když mi v cestu pěli
dojemně chorál: „Drahý, s bohem buď...“
přátelé, kteří dodat zapomněli:
Jen, Harlekýne, víc se neprobuď
a zůstaň tam, kam vždy jsi dojít chtěl,
tam někam – do pekel...
Co zapomněli, to jsem věděl sám –
tož do pekla se rovnou ubírám
alejí dlouhou pěkných šibenicí,
jež každá měla krásnou makovici:
vládcové slavní všech dob a všech zemí
zde v družném klidu hlavy v oběť dali,
a aby byli i zde nade všemi,
vrcholy šibeniček přikrývali.
Ó, povídám si – krásná dekorace!
Jaká to teprv bude v pekle nace,
když cesta je tak krásně znamenána,
jak žádná nevystihne panorama.
Hvízdaje známý kuplet o Pančavě,
své vědomosti srovnával jsem v hlavě,
přichystal citát z Mefista, cos svého,
pak vzpomenul jsem pana Twardowského,
a než bys napočítal dvacet pět,
na rudé bráně vítání jsem čet':
„Kdo krad' a vraždil, přijat není,
kdo smilnil, nemá přístupu,
kdo v paličství měl zalíbení,
zde nenalezne potupu –
však zrádci, pokrytci a lháři
ať přihlásí se v refektáři,
a všichni, kdo jen komedii znají,
v pekle se k uschování přijímají.“
A dole podpis: „c. k. peklo“ jen.
Povídám, byl jsem přímo unesen,
že kurážný jsem od jakživa byl,
ihned jsem zazvonil.
Jak zázrakem se brána rozletěla.
(Nebylo třeba. Jsem útlého těla.)
„Má úcta! Na zdar!“ volám vlastenecky.
„Jsem Harlekýn, jenž, co ved život lidský,
znal dole peklo, proto jde jak domů,
by nový názor přidat mohl k tomu,
co na světě mu lidé zažít dali.
Rád věděl bych, zda peklo více pálí.“
Jakýsi starý, sešlý Satanáš
mne vlídně vítal: „Pojď jen, brachu milý,
z těch lidí, o nichž povídáš,
už dříve se zde mnozí usídlili.“
Podám mu ruku a jdu mužně v před.
U ďasa! Kolem zase starý svět!
Kavárny, hotel, mešity a zámky,
divadla, známé vetešnické krámky,
lázeňské boudy, knajpy, nemocnice,
hřbitovy, jatky, váha, křtitelnice,
na mostech lumír, stráž potravní čáry,
záložny, žaláře i pivovary –
leč nikde lidé, kteří by to vedli...
Myslím si: v tomhle jste se nepovedli –
však z rozjímání hlas mne vyrušil –
sám arciďábel nový mluvčí byl:
„Ah, kýho výra, jaký starý známý –
no to jsem rád, že už jsi mezi námi,
těm dole, že jsi konečně dal vale
a tak dále.
Co? Jak se máš? Víš ňáké anekdoty?
Na ty psoty
jsme tady štíři – to víš – chvíle dlouhá,
a to se i čert peklu rouhá,
Jak se ti líbí? Přece povídej!“
Jen vzpamatovat se mi, pane, dej!
„No, dobře, dobře – budeš tady rád –
čert vždy je Harlekýnův kamarád.
Máme tu pěknou chásku pohromadě.
No, však je poznáš. Jsou na promenádě. –
Vidíš ty stavby? Paláce a chrámy,
i ostatní, co kleto bylo vámi,
zde připraveno pro největší muka:
Kdo dole směl to všecko užívati,
zde jednou týdně smí se podívati,
však vzdálena je všeho jeho ruka.
Zde splňuje se nevídaný div:
z mozolů druhých nikdo není živ,
zde pokrytství je všechněm k pohrdání,
o zrádcích nikde není ani zdání,
a všichni, kdo tam dole světem vládli,
zde v zatracení věčné rázem spadli.
Pekelný chleba věru lépe chutná,
než pozemšťanů existence smutná,
kdy nevíš přesně, kdo ti v oči hledí,
zda lotr, přítel, který s tebou sedí.“
Pak uvedl mne v nových přátel kruh.
Že dnes jsem tady? Inu, duch je duch,
a jak je známo, taký pekla syn
víc může říc', než živý Harlekýn,
jemuž by život zničili jste hravě,
by plakal usedavě
u vašich nohou, páni najedení,
u lemu šatů hysterických paní,
ubohý šašek, blázen, fantoš zábavy
všech bez srdce, duše i bez hlavy,
všech, kdo jsou jeho dobří přátelé
a vždy ho kopnout mohou vesele,
by jeho peklo jejich nebem bylo.
Hle, po smrti se všecko obrátilo,
a Harlekýn je, skety, ve výši,
kde o vás pranic neslyší,
sám sobě bohem, světem – věčna syn,
antipod Zla – ubohý Harlekýn.