Častokráte mladým věkem,
S srdcem plným naděje,
Vida, jak vražedným vztekem
Věčný hrob se nám reje,
Naříkal jsem noční dobou
Ku měsíčku nad tou zlobou;
Ale chladná luna bledá
Nižádné útěchy nedá.
A pohřížen v krušné tísni,
Smutkem veden sem a tam,
Zadumaje kvělnou písní
Zrak jsem upřel ku hvězdám.
Tolik lesku, hvězdy, máte,
Kéž jen jiskru čáky dáte!
Ale hvězdy se lesknoucí
Nedbaly na srdce mroucí.
Hořce prolkav noční dobu,
Přemítáním namožen,
Kde pomoci proti hrobu,
Uvítal jsem jasný den.
Slunci, životnímu zdroji,
Vyjevil jsem žalosť svoji;
Ale slunce zlatoskvělé
Nevšímlo si mého žele.
Uděšený, uzoufalý,
Volám k nebes blankytu,
Divým hněvem rozháralý:
,Ani za mák soucitu?
Křivda v okovy nás svírá,
Zlá poroba nás vyžírá,
V slzách prosíme dnem nocí,
A nižádné nám pomoci?‘
V tom se Labe zapěnilo
V svatohrůzném sykotu,
A sbor vil slyšeti bylo
V milozpěvném šepotu:
„Mocný Pán jest lidské plémě,
Svrchovaný vladař země,
Národ osud má v své vůli,
A ne shůry, a ne z důli.
Bez důvěry ve svou sílu
V cizí milosť kdo věří,
Hubeného se podílu
Darů božích doměří;
Práv jen tolik můžeš míti,
Kolik sobě umíš zdíti,
Kdo sám sebe se nespustí,
Toho nebe neopustí.“
Dozpívaly labské víly
Pravdověstné výroky,
Já pak zvolal ze vší síly:
„Přestanem být otroky.“
I umlkly žal a bázeň,
Nová přišla v srdce kázeň:
Úcta práva, nové heslo,
Pevná vůle, nové veslo.