Počítal Šimonovec, co za týden odprodal zboží;
starostí zapomněl krám, když noc se tu blížila, zavřít.
Náhodou znemocněl švec a baba mu radila, by si
bobky zvařiti dal. Vždyť co může, zpomůže bobek.
Neměl ubohý švec koho k židovi pro bobky poslat,
krom svých nedospělých, však noci se bojících dítek.
Bázlivým noční tma jest častěji velice strašná:
jitřní obraznost pak si i k pověře strašidla tvoří.
Bolestí vine se kmet a mladí tu kvílejí nad ním!
Láska přemohla strach; i ujmou se za ruce, táhnou
ztícha na ulici, i svého se bojíce šustu;
sotva dýchaly, šly tak, jako by šidla po zemi byla.*
Srdéčko skákalo v nich, klap, klap, jako větrný mlejnek.
Hrůzy vrch však doplněn byl, když k kostnici přišly:
zdaleka pes tady vyl a na blízce kulišek houkal;
na věži, povětrní co je korouhev, vrzala smutně;
nebylo dušičky v nich, však do noh se vrazila pamět.
Přišly k Šimonovci do krámu otevřeného.
Však v tom okamžení něco vyskočí, dětí se chápe,
za hlavu táhne je dál, – i stane se veliký pokřik.
Sousedé vyběhli ven, nebo myslili, někde že hoří;
v tom žid židovce lál a vypustil pozadu děti.
Vyběhly pomateny, jako osidla zproštěný zajic.
Bloudily po ulici, až po chvíli k paměti přišly;
jeden druhého zří, i táže se, živ-li tu kráčí? –
Tváří uděšenou je spatří nemocný otec:
sám, ač zemdlený, s krk co dělati má, by je vzkřísil.
Tatičku! – konečně dí – tam u židů měly sme zemřít:
sotva sme vkročily k nim, již do kouta vláčeli námi,
brousili nože a vráželi hřeb i provazy snesli.
Ač tomu nebylo tak, však ustrašená vidí mysl
více, než viděti jest, a věří, že viděla vskutku.
Na druhý den byla po městě řeč, co se u židů sběhlo;
právo kročivši v to, hned žida si obeslat dalo.
Pověděl žid, že u večer psal a počítal zboží,
tím se zabavil tak, že i zapomněl zavříti krámek;
náhodou šla žena ven a spatřila někoho v krámě.
Myslíc na zloděje, hned popadla za hlavu děti,
aby je vyšetřila, zdali něco jí nevzaly z krámu.
Právo vyneslo soud: že ačkoli obojí strana
velmi se poděsila, však leknutí zbytečné bylo.