Ve slavnostně úbělovém šatě,
z něhož svítí diamantů zář,
kráčí Zima přes nivy a hatě,
v dálné kraje noříc slunnou tvář;
kráčí od hor přepodivným spěchem
a svým mrazně jedovatým dechem
tajeplně za své noční chůze
šňůry perel věsí na haluze,
snítky hvězdným obalujíc mechem.
Podél silnic, kde zní saní zvonky,
stříbro skládá v mocných závějích,
na klenoty mění travin stonky,
z neoraných vzrůstající lích;
na ujetou dráhu ptáků četa
s ojíněných stromů dolů slétá,
zrna lovíc troušená té doby
bedlivého vozky ze zásoby
nebo dětmi darem v cestu setá.
Jak se chvěje sbor ten zmořen prací,
před chodcem jak prchá, ale zas
k starému se nalezišti vrací
na chudobný zimy hodokvas;
málo je, co pro hlad s cesty trží,
sotva zkřehlých na nožkách se drží,
téměř bez vlády jsou křídla malá;
zima jim je k pleci upoutala.
Lze-li žít v té mrazu divé strži?
Rostou mrazu nájezdníci krutí,
stále hůř, čím noc se blíží víc,
kde se skrýt? vždyť valnou sněhu sutí
vnikla zima stromu do větvic;
v úběl sšedly kštice sosen v lese,
buk tíž sněhu zrádnou sotva nese,
modřín vzdychá, smrk se chví a stená,
sosna v bílou loktuš zahalena
shýbá se a starou hlavou třese.
Kamo na noc, přeubozí ptáci?
Ach, kam jinam nežli v stromů skrýš,
k větvím přitulí se ubožáci,
kde svá hnízda budovali spíš;
jak se choulí, jak se tisknou k sněti,
jara zvučné básně, nebes děti,
jak jim srdce buchá, hruď se chvěje,
a mráz stále krutší hvozdem spěje
po křišťálném sivých mraků setí.
Ptačí hlava na ňadra se shýbá,
rozželená strachem níž a níž,
mráz ji hladí, celuje a líbá,
k srdci vniká stále blíž a blíž,
provívaje rozčechrané peří,
až, jak ondy druhu v zkvetlém keři,
poddává se ptáče jeho vůli
a jak pestrá kulička se skulí
k patě stromu, v lesa pološeři. –
Dozpívalo. Ach, co písní asi
šírým krajům zahynulo s ním!
Zelené až rozpoutá zas vlasy
sličná země jarým osením,
úplné-li její jaro bude,
úplné-li naše as, či všude
pozná velká příroda, že v mlází –
kde dřív zpíval – vzletný zpěvák schází,
jenž svou duší už jí nezahude?
Pozná jistě, srdce mi to praví,
že snad vůní navrátí ho v květ,
neb jak rým jej pošle usmívavý
v básníkova srdce zvučný svět,
k nekonečné písni lidské touhy,
neb jak výkřik utrpení pouhý,
jenž se z temna žití v blankyt nese...
Či přilítne – divně hruď se třese –
spásy vzkazem v hrobu sen můj dlouhý?...