Pohádka.

Pohádka.
Děvče kdys bylo v dědině, hvězdičkou padlo prý na zem, jednou jen kdo ji uviděl, zahořel, churavěl rázem. Keře i mladí stromkové, ba i ty na věži zvony vzdychaly, po ní volaly smutnými, zvučnými tony. Seveřík jenom hněval se, hrozil jí, nelidník pustá, že mu kdys děvče bránilo líbati zardělá ústa. – Šeptaly květy v šeříku: Slyšel jsi, viděl jsi? pane, srdéčko štíhlé Aničky doutná a hoří a plane. 130 Co pak jí dáme? Kytici! Kytice pěkným je darem, nechať se nikdy neloučí s vůní a kvetoucím jarem! Zpívaly zvony na věži, zpívaly písničky pěkné: Dneska ta hezká Andulka s Jeníkem k oltáři klekne. Co pak jí dáme? Popěvky! Popěvky pěkným jsou zjevem, nechať se nikdy neloučí se zvučným zvonkovým zpěvem! Zasmál se vítr, nevlídník: Dáte to na krátkou dobu, za tři dni v černé rakvici ponesou ženušku k hrobu! Vezmu jí květy, popěvky, do rakve prachem ji smetu, věru se více nevrátí z dalekých neznámých světů! – Paprsek letěl okolo: Skryj se, já milou tu druži navrátím všemu k potěše, nachovou na hrobě růží! – 131