O baronu Gérardovi
zkazku slyšte dnes;
z Nizozemska byl to nový
český pán, leč pes;
přišel s luzou dobrodruhů
do ubitých Čech,
až konečně na dvoukruhu
v Daliborce zdech’.
Pošel z rodu vzácné zmije:
děd kdys koupen byl,
Viléma by z Oranije
zrádně zavraždil;
čtvrcen jest, leč Filip Druhý,
šťasten v nitru svém,
vnuka zákeřného sluhy
zrobil šlechticem.
Zběhl do Čech, lačen lupu,
prsty čněly z bot;
kornetem byl vřaděn v tlupu
Valdštýnových rot;
pod záštitou jeho vějky
vodil různou sběř;
vylichotil vnadou Čejky
z Olbramovic dceř.
Nyla, vadla v žalost otci
jako jahod trs;
Gérard kuběny bral v noci
na Hamerskou tvrz;
při píšťalách s chlapy, s pány
prováděl svůj rej;
nad ženu mu děvky, džbány,
hod a lup a frej.
Poběhlé jak zmetek feny
vedl si co den,
spitý rváč a rozkacený
panen vrah i žen;
nebylo-li peněz dosti,
vyjel kupcům vstříc –
Veselí a Mezimostí
vědí toho víc.
Měl-li srdce, pak v něm vyli
vlci: Vztek a Hněv,
čivy jeho z hadů byly,
z kolomazi krev;
tací tenkrát tyli páni
z krásných českých niv,
kopa vyrostla jich maní,
kam našinec pliv’! –
Vyhnali ho z vojska; snoval
zradu, pil a pust’,
kdo ho druhdy pojmenoval,
tomu páchlo z úst...
Toužili se chlapa zmoci:
leč jak dravý pták
supím letem ulít’ v noci
tajně na „Lesák“.
Ženy vlek’, kde jaké byly,
v tu svou lesní klec,
a když mu ji vypálili,
utek’ na Hradec;
z Hradce černým hvozdem znova
v Hamerskou prch’ skrýš –
počkej, lotře, pochopova
smyčka čeká již!
Táborským jsi trnem v zraku;
nežli svitne den,
budeš, vilný vlkodlaku,
lidem polapen;
zavedou tě k dvěma sloupům,
na nejbližší chlum;
topor patří prostým troupům,
provaz baronům! –
„Viset budeš,“ děli krátce;
Gérard strachem kles’,
kousal dřív, leč na oprátce
skrot’ jak sbitý pes;
panina však u císaře
sklonila se tvář...
od čekanu chlapa žháře
kat ved’ na žalář.
V Daliborce, staré věži,
hnil po sedm let,
myslím, že as voněl stěží,
šlechtický ten květ –
šílená jen jeho paní,
jak dí lidu zvěst,
písní, loutnou při hvězd plání
mírnila mu trest. –
Žel, že posud také ženy
chová rodný luh!
nad Čecha jim vyfintěný
cizák dobrodruh;
límce tret v nich spíše vzbudí
lásky sladkou zvěst
nežli slunce v české hrudi...
Pfuj! hněv svírá pěst. –