Jsou v Římě svaté schody, po nichž Kristus kráčel v hoři
v paláci Pilátově: scala santa. Minulost
šlépějí božských žhavý řetěz modliteb tam tvoří,
v nichž Spasitel se vznáší, utrpení lidských prost.
Na prvních stupních tichá víra z tváří oněch zírá,
a na posledních horečně žhne připoutaný zrak, –
již nic těm duším chvíle vyslyšení nezastírá,
jen říci amen, povstat, jít a čekat na zázrak.
Ó scala santa, roztoužená k monstrancím až vzhůru,
mně zjevuje se v nocech do krvava zoufalých,
svět propastí je strašnou, z níž až do azuru
se žebřík pne kams’, Bože, v oblast věčných tajů tvých.
A přízrak příšerný se mezi nebem zemí houpá,
v astrálních sférách mizí, bolest taví srdce v krev:
– dav úžasný a hrozný po stopách tvých v závrať stoupá,
že smiluješ se, doufá, díla svého nezapřev.
Opuštěn člověk hledá svého Stvořitele zjevu...
Jsou šílenci to hrůz, neb stíny mrtvých prostorem
se tmí? Ó Bože, odhal tvář – ne lhostejnosti, hněvu,
leč věčné lásky, kterouž vnukni dole srdcím všem!
Viz, Bože, scala santa úděsů: – svět celý kleká!...
Stvoř silných duchů majáky pro bouří možnosti,
magický strážný oheň rozežhni v nich pro člověka,
na věky svatým ecce homo z pout ho vyprosti!