V zahrádce malé blíže chaty
celičká květy zaváta,
jak stařenka, když v bílé vlasy
si vetkne rudá poupata,
níž stará jabloň větve chýlí,
a jak jde jimi vánku dech,
vždy k okénku, kraj jehož bílý
s šeříkem růže vyzdobily,
je skloní všecky v jeden spěch.
A chvěje se... Co zří tam asi?
Ach, obraz tklivý, smutný tak!
Prostičká síňka, lůžko bílé
ba čistší nebes nad oblak,
a vedle, v slzách chvějná víčka,
babička hlavu sklání blíž
k děvčátku, v jehož bledá líčka
snad brzy smrti andělíčka
ret polibku led vtiskne již.
A jabloň dumá! Ó jak bylo
dřív volno zde, vše veselo,
jak by to štěstí čarné zlaté,
od bílé chatky nechtělo!
Ta síňka plna dětských hlasů
a písní, krásných povídek, –
ó snivá kouzla, zlatých časů,
s tak sladkou vůní v zářném jasu,
byl příliš krátký ten váš věk!
V něm zřela vše, co v síňce dálo
se nového, co přines čas;
ať robátko dal malé, zlaté,
ať jiného vzal ve hrob zas.
A milenců vždy hovor sladký,
za večerů tak hvězdnatých,
ba mnohdy vzdech jich jenom krátký,
jak dlouhé vkouzlen do pohádky
v těch její větvích listnatých.
Však přilnuli k ní také vřele,
jak ku drahému odkazu.
Ó jakou starost o ni měli
vždy, chráníce ji od mrazu
a neúprosné sněhu zloby –
a ona za to vděčna všem,
když opadaly květů zdoby
a přišly léta zlaté doby,
je zasypala ovocem. –
Teď osude, proč vzal jsi všecko?
Ach nešťastná tak babičko,
radosti květů v pozdním žití
proč dáno ti tak maličko?!
Ta jediná, jež ze všech zbyla,
jež dávno, dávno kryje hrob,
se chystá též, by opustila
tě navždy, pak jen v mysli žila,
jak upomínka zašlých dob.
A jabloň s vánkem vzdechnouc tiše,
zas chýlí bílé větve níž.
Ó běda, v síňce obraz žalný
v nejsmutnější se změnil již.
To děcko bledé, zhaslé zraky,
na rtíku vzdech snad poslední,
a babička víc mrtva taky,
je volá, prosí – nad oblaky,
však duška v letu cíl svůj zří...
Pak výkřik – a vše dokonáno.
A v chvíli té, ač vánku dech
jen mírný byl, hle! jabloň chvící
se zachvěla až v kořenech,
a větve tak se rozhoupaly,
že všechněch květů nach a běl,
jak vonný déšť v ten prostor malý,
kde žal a smutek neskonalý,
s pozdravem sledním zaletěl...
A zavál jimi celé lůžko,
že jako v květné rakvičce,
v nich děcko spalo a též ve vlas
jich plno navál babičce,
jak tušila by jabloň snící,
i ta že brzy k drahým svým
se odebéře slabá, chvící,
že bude prázdno ve světnici,
dřív šťastné blahem růžovým.
A stalo se. Kol krutá zima,
slyš, v jizbě cizí hlasy jen, –
své větve smutně jabloň chýlí,
vydána mrazným vichrům v plen.
Ó, kde ten úsměv známých lící,
a ruka teplá nad ní bdíc?
Vše tam – a jaro růžolící
když přišlo ve kraj jásající,
juž nerozkvetla nikdy víc.