Bábo, pod svým krucifixem,
na lenošce z hnědé kůže,
ruce krásné, útlé, bílé
na dubovém, hnědém stolu
s širokými trnožemi;
v starodávném lemování,
s čepečkem na šedé skráni,
s růžencem a žlutou knihou,
v níž jsi četla jenom s tíhou,
ale dobře po paměti,
čtouc ji tak po dlouhá léta, –
bábo, s tím tvým okem klidným,
vlídným, ač tak málovidným:
když ti vnuk se vrátil z dáli,
jak ty oči, které samy
hovořily se stěnami
celý rok a v létě, v zimě,
jen tak němo vzpomínaly,
když ti přišel vnuk tvůj z dáli,
jak se na něj pousmály!
Bábo! – sedím ve tvém bytu,
hledím z toho okna ven,
do mhy, deště, do blankytu
kde’s se tolik nadívala,
jak’s tu léta sedávala
pod dědičným krucifixem
na lenošce z hnědé kůže,
při dubovém hnědém stolu –
ale, kde to lemování,
čepeček s tou šedou skrání,
kde je, bábo, zrak ten vlídný? –
Šedé skráně pod trávníkem
uschovalo sobě jaro
s posledním je berouc sněhem
pro podzimek na chudobky.
Čepeček a žlutou knihu,
růženec a kde co bylo,
roznesli ti ze tvé síně,
jak tu stálo třicet roků
samo, ty’s jak sama byla.
Jen ta prázdná síň tu zbyla
a já sedím tady zase,
jak jsem sedal mnohdykráte
a ty’s modlila se tiše
mezi tím, co pro svět planý
já jsem psal své verše plané. –
A ty’s modlila se tiše,
krucifix jak hleděl s hůry,
zašeptala’s jenom: Pane!
viděla’s, andělské kůry
jak mu hlubé rány hojí
a jak On se k lidem chýlí,
když je lidé opustili. –
Nevím, co’s v mé tváři zřela,
snad že mhou tvých očí chvěla
též se jako od bolesti: –
pak jsi vstala tiše, tiše,
šoumala se do komory,
od špižírny víko cvaklo,
přinesla jsi lžičku medu
od včeliček, jejichž bzukot
v létě slýchala’s tak ráda,
po poledni, vše když stichne
i to ptáče v horkém sadu,
ale včely pořád bzučí,
boží včely. – Potom v zimě
umřely ti také ony. –
„Zde, mé dítě;“ řekla’s tiše,
„z květů, o jichž moci neví
nikdo z lidí, včely berou
boží med; – je pro vše lékem,
nezhojí-li, pouleví.“–
A teď ve tvé prázdné síni,
jak jsem býval mnohdykráte,
po letech tu sedím zase;
ale jenom vzpomínaje.
Zimní slunce bledě zlaté
na pozašlé padá stěny,
venku stýská chocholouš.
A tak ticho je v té síni,
ani pavouk nepohne se,
a mně zdá se, jak by nyní
seděla’s tu, bábo, tiše
pod tím starým krucifixem,
zašeptala jenom: Pane!
zřela, jak se k lidem chýlí,
když je lidé opustili. –
Rozumím ti, bábo, nyní,
jak tvůj hlas zní jako z dáli;
ale lidé Krista vzali. –
A mně zdá se, po světnici
jak by šoumaly se kroky,
šoumaly se do komory;
a teď tam to víko cvaklo. –
Toho tvého medu lžíci,
bábo, jenž tak všecko zhojí! –
Ale ty za včeličkama
odešla’s tak dávno sama.
Kdybys mohla, ty bys vstala,
ale ty tak tvrdě spíš.