– V tom tichém koutku zpola skryta
juž stojí kolik dlouhých let,
ze čtyř prkének jenom sbita,
po stranách klasy, chrpy květ,
u hlavy růže, bílé, rudé,
zelený mnohý lístek v nich,
vše dílo práce prosté, chudé,
však pevné, z níž prach sotva zbude
i v létech po mně budoucích.
A v pokoji mém, který celý
nábytkem novým, moderním
vyzdoben, jaký kontrast smělý
ba skoro směšný v ní vždy zřím,
neb nemám ženy, nemám dětí,
a často přátel vtipy, smích,
mne zdály se juž pokoušeti,
bych hodil mezí staré smeti
ten odkaz časů minulých.
A přece nelze. V rozhorlení
ač často již jsem ruku vztáh’,
bych ušel žertům, v okamžení
ji chtěje skrýti v půdy tmách –
přec nemoh’ jsem, neb písní tklivou,
mně zdá se vždy, že náhle zní
to v ní tak prostou, zádumčivou,
že mnohou upomínkou živou
se srdce v ňadru rozechví...
A zdá se mi, že zase slyším
z dob dětských matčin tklivý hlas,
jenž tichým tónem k zlatým říším
se vznášíval v hvězd třpytný jas,
volaje s nebes andělíčka,
by ku kolébce hebce snes’
se bělounká jak holubička
a tichým spánkem sevřel víčka,
v snách dušku vznesa do nebes.
Leč obraz jiný rázem kalí
zář sladkých, dětských vzpomínek.
Chaloupku naši zřím, k ní valí
se rozbouřené řeky jek,
vln kalných proudy blíž se řítí,
za nimi nových hukot, sten –
jich příval roste, zachrániti
již nelze nic snad kromě žití
na krovu, jenž, ční z vody ven.
V tom výkřik hrozný duši zrývá –
ach, matčin hlas to nářku pln!
kolébka, jež skvost drahý skrývá,
dcerušku zlatou, v spoustě vln
teď zmizela a s nimi v boji
snad klesá již v jich dravou říš –
kol praskot... nářek ve příboji – –
Ó, noci děsná, z mysli mojí
snad nikdy, nikdy nezmizíš!
Než sotva rána úsvit všecky
mlh závoje kol rozdělil,
slabounký, známý hlásek dětský
ze zadu krovu slyšán byl –
a nebesa! jím zachycena
nám kolébka se směje vstříc!
Co osudu nám krutá změna?!
Zas máme vše, vždyť zachráněna
ta zlatá očka, smavá líc!
Ó vzpomínky! – Dnes čtyři rovy
tam v dáli z všeho zbyly jen,
pak kolébka, jež často poví
znov’ prchlých těch dob zašlý sen,
s níž nemoh’ jsem se rozloučiti
ni tehdy juž, z těch drahých míst,
kde dřív tak sladko bylo sníti,
v prach městský když mne v nudné žití
čas svál jak vichr svadlý list...
Nuž, zpívej dál mi, skvoste zlatý!
Přes plané žerty, vtipy, smích
tvým písním v hloubi srdce jatý
chci slouchat, duši stápět v nich,
v nich modlit se, k nim spoutat sebe
sám zatím jen – a pak, kdož ví,
zda v budoucnosti mně též z tebe
nesvitne, v niž víc než má nebe,
zář poesie nejsladší! –