Kdys, co chlapec, v rozkvětlém již máji
Toulal jsem se sám a sám
Za městečkem, v nedalekém háji,
Sem a tam;
Tak že v onom krásném jarním čase
Celý háj jsem zrejdil zas a zase.
V tom zaslechnu přelíbezné hrání
Zvučných strun, a jemných ust zpívání,
Tak že v této době se mi zdálo,
Jakoby i břízy tiše stály,
A to pění líbé poslouchaly,
Ješto po celém se háji rozléhalo.
Poslouchaje zaplesal jsem v duchu,
Neb zpěv rozkoš českému jest uchu;
A já ovšem také Čech jsem byl,
V Čechách – Čechem jsemť se narodil.
I jal jsem se po hlase jíť dále,
Až jsem přišel k nevysoké skále,
U níž širokatý dubec stál,
Husté nad ni větve rozprostíral,
A stín chladný kolem kola stlal.
Však, nastojte! co jsem tam uzíral:
Pod dubem sedělotě děvčátko,
Samotinké – spanilé robátko!
Roucho mělo jako padlý sníh,
Když se v zimě skvěje na polích;
Na bedérkách opásané bylo
Tkanicí krásnou až milo,
Jenž co duha všecky barvy měla,
A měňavě zrakům mým se skvěla.
Co prsténky kadeřavé vlásky
Poletovaly po šíji bílé;
Tvářičky – dvě růže prostomilé,
Očka – dva modráčky, plny lásky.
V něžné levici se lyra skvěla,
Z jejíchž strun ta líbá hudba zněla,
An se pravice jich dotékala;
Z ust pak milostných a blahohlasných,
Co z dvou růžových poupátek krásných,
Líbezná se píseň rozléhala –
A to sice píseň prostá, česká,
Jaké si při práci a kdekoli,
Ve chaloupce, na sadě a v poli
V Čechách zpívá každá dívka veská,
A kteréž i já si oblibuji;
Přiznámť se, že písně přepiaté,
V naškrobeném šatu upiaté
Nemiloval jsem a nemiluji;
Přirozenou krásu rád já mám,
Líčené si mnoho nevšímám. –
Byl jsem nic jináč než u vidění,
Takýť úkaz nic všedního není.
Než jaké bývají děti malé,
Ješto s každým seznámí se v mále,
Zvláště s dětmi, co rovnými sobě –
Tak to právě bylo v této době;
Jáť jsem k děvčátku se líchotil
Zponenáhla, stále blíž a blíž,
Až jsem posléz i na skále již
Pod tím dubem u milátka byl.
I hned jsme se do hovoru dali,
Jakoby jsme se již dávno znali.
Milerádbych i to pověděl,
O čem vespolek jsme rozmlouvali;
Než – odpusťte – to jsem zapomněl,
Tak že z toho nevím ani slova.
Ale jedno přec má paměť chová:
Po dlouhém vespolek rozmlouvání
Děvčátko se ke mně naklonilo,
A v milostném na mne se usmání
Plamenem svých ust mě políbilo.
Mladé srdce mé se probudilo,
Jak prv nikdý, tak do žeber bilo;
Mladá krev se proudem v žilách lila,
Toť krev česká – česká krev to byla!
Usta mermomocí zpívat chtěly,
Ačkoli nic ještě neuměly,
Než písničky, ježto zpívávala
Matička, když jest mě uspávala.
Což vidouc děvčátko v potěšení,
Velké na mně mělo zalíbení;
Laskavě se na mne pousmálo,
A svou lyru do rukou mi dalo,
Řkouc: Ten nástroj tobě zapůjčím,
A na něj tě hráti naučím.
I uměl jsem hned si zazpívati,
A na lyře struny probírati;
Zpívať mě děvčátko naučilo,
Pouze tím jen: že mne políbilo.
Však, nastojte! co se dále stalo,
Toho se mé srdce nenadálo:
Děvčátko co blesk se vzchopilo,
Před očima se mi ztratilo! – –
Tu mě teprv svatá hrůza jala,
A co mráz mé kosti probíhala.
Ticho bylo, ticho kolem kola,
Tak že ani shůry ani zdola
Živé duše slyšeť nebylo;
Slunce za hory již zacházelo,
A ve háji k soumraku se tmělo,
Na klekání již se zvonilo;
A já sám a sám jsem v háji byl.
V tom jsem ze spaní se probudil –
Zapomnělť jsem zpředu povědíti,
Že, co vypravuji, to byl jen
Pouhý sen!
Což si každý moh’ již pomysliti.
Zdaž se jinochovi vyplnilo,
Co se někdy pacholeti snilo –
Čtoucí tyto písně sudí buďte,
Jen víc srdcem, než rozumem suďte.