Noc mraznýma mne líbá rtoma
a slepá matka, ta je doma.
Ty fialky v své dlani,
jsem celý den tak stála
a nejedla jsem ani –
a kol ta vřava stálá
jen hučela a hřměla
tak do večera z rána
a já se marně chvěla
tím hladem utýrána.
Noc mraznýma mne líbá rtoma
a slepá matka, ta je doma.
A kol šly lidí řady
a dámy šly a páni
a přišel hejsek mladý
a děl cos v usmívání –
já o hladu – a taky
tam doma... ne ne, běda! –
jak plály jeho zraky
a žárem skráň ta bledá!
Noc mraznýma mne líbá rtoma
a slepá matka, ta je doma.
A večer že se vrátí,
mi děl – já mřela hladem –
a stín mi hlavu chvátí
a mráz je v srdci mladém
a oko se mi kalí
a mráz mi tělem chvěje, –
Ó výkřik neskonalý,
Ó muka beznaděje!
Noc mraznýma mne líbá rtoma
a slepá matka, ta je doma.
A když se večer stmíval,
já bloudila tak sama –
a náhle dravý příval
mi hučel pod nohama,
v zrak mrákoty mi padly
a v duši tíseň bolná
a já jsem nad zábradlí
se naklonila zvolna.
Noc mraznýma mne líbá rtoma
a slepá matka, ta je doma.
O ne ne, mne to mrazí,
ta noc je dnes tak chladná –
vy čekáte tam, drazí,
a pomoc žádná, žádná – –
Jen on se vrátil ke mně
a děl mi, jak jsem lepá,
a vlny lkaly temně – –
Ó vždyť ta tam je slepá.
Noc mraznýma mne líbá rtoma
a slepá matka, ta je doma.