V stínu lípy mlčky stál
v zadumání večer celý.
Jak ten večer zvolna splýval,
on jen stál a jen se díval
zamyšlen a osamělý
na tu lípu, na ten strom.
A zas patřil v tmavou dál,
hlubokou a nedohlednou,
dalekou a spící v mlze.
S očí jeho tryskly slze,
chvěly se a tváří bědnou
tiše, volně kanuly.
A on – byl to vetchý muž,
chudý byl a otrhaný –
hledal v kůře, hledal... náhle
zachvělo se nitro spráhlé
a ten tulák světem štvaný
jako dítě zaplakal.
A co viděl: písmena
dvě tu v kůru vryta byla...
A on děl: „Jak dávno to je,
kdy jsme tady bez pokoje
v slzách stáli, moje milá...
Ó, má žena...“ zašeptal.
Vzpomínal... a bylo mu,
že z těch písmen cosi vstává,
probouzí se, roste, živne...
Hle, teď vzplály oči divné,
zakývala známá hlava,
rost' a splýval dvojí stín.
Jemu bylo, z písmen těch
že cos k němu dýše známě,
že z té lípy němou tiší
hlas tak sladký, drahý slyší,
že z těch větví dívčí rámě
vine jej v své náručí...
Cítil, že jej líbá kdos,
mrtvé štěstí v duši křísí.
Jejich rty se v sobě chvěly.
Ticho vše. Jen pohled vřelý
mluví za ně... jako kdysi,
když tu stáli také tak.
Tenkrát líbal bez konce,
líbal, líbal ústa její,
slzy z oka, stíny z čela
mlčky líbal, když se chvěla,
jak se v bouři květy chvějí,
jak lilie ve vichru.
Ona potom v modlitbách
sepjala své ruce malé,
on jen housle tisknul k hrudi, –
to, co v nich se potom budí,
pláč je muky neskonalé,
to je píseň zoufalá.
Vše to bylo jako dech
a zas jako lehké vání,
jako mráz a těžké snění,
jako nářek v rozloučení,
a zas jako žalování
a jak výkřik bolesti.
On v tu píseň všecko dal,
štěstí svoje zašlé záhy,
prvé lásky sladký pocit,
těžkou ránu, kterou procit –
i jak do neznámé dráhy
od svých prchá v širý svět.
Když jich srdcí tichý ples
každý, každý rušil tady,
pyšný otec, matka chudá, –
tíží i ta rodná hruda,
tíží vše – a on je mladý:
prchnou, s bohem na věky.
V tu noc lípa šuměla,
kývala a třásla hlavou...
Ještě v starou její kůru
jména ryl, pak vzhlédli vzhůru
a pak tiše nocí tmavou
šli jak hlavou myšlénky.
Zašli... V dáli, za mořem
přece byli šťastni chvíli.
...Nebylo jim věrno štěstí...
Nad ní v dáli tráva chřestí
a ten cizí vítr kvílí
těžkým pláčem mrazivým...
V hoři stokrát vlasy rval,
po tom dítě za ní šlo mu
a on, zlomen, šílen, spěchal
od hrobů, kde všechno nechal,
jako žebrák přišel domů,
kde jej nikdo nechtěl znát.
Hledal stále její stín...
A ten zpět a zpět jej táhne,
láká, vábí, volá, kyne, –
blíž a blíž, – v ty kraje jiné,
odkud jen se časem nahne
bílá, teskná její skráň...
A tak přišel po létech
zas k té lípě, štván a chudý...
Ó, co tušil... váhá, stane...
Ah, to srdce milované
hledal stále, vždy a všude
a šel vždy a stále sám.
A teď viděl světlý stín
skláněti se níž a níže
k svému čelu... jaké štěstí!
a v tom šumu ratolestí
cítil, že jej cos tu víže,
upoutává na věky.
Tak mu bylo, z písmen těch
že cos k němu dýše známě,
že z té lípy němou tiší
hlas tak sladký, drahý slyší,
že z těch větví dívčí rámě
vine jej v své náručí...
Cítil, že jej táhne cos
výš v tu lípu, výše, výše,
k tomu jménu... Kdos jej volal
a on více neodolal –
a na jedné větvi tiše
k ránu visel nebožák...