– – – – K smrti narozeni
jsme děti náhody a okamžiku,
jenž na ten svět nás hluše vyvolává
a celým trudným životem nás vede.
Mně hrozno je a teskno, pomýšleti
na minulé i příští; vzpomínám si
na hořké dni už dávno uplynulé
a myslím na ty, z kterých každý záhy
sžíravým dechem otráví mi duši,
naleje v prsa hořkou krůpěj jedu,
na rvané čelo vyreje mi vrásky,
v ztrhané oko hodí pustou bolesť
a beznaděj a zoufalství a hoře.
Já myslím na to, jak až k smrti uštve
nás náhoda a jak nás honí stále
z náručí dívčích do hřbitovních stínů
a z pusté vřavy velkoměstských ulic
do nudných kruhů šosáků a hlupců,
jimž smíchem je i nadšení a všecko
vznešené, velké, – může-li být velkým
a vznešeným cos mezi bídnou chatrou,
jež necítí a nepomýšlí dále,
než na to, jak by o den prodloužila
buď lahůdkou či chlebem, douškem vína
svůj život chudý, který nemá ceny
víc, nežli červ, jenž pod nohou se svíjí,
a list, jejž s větve svane vítr ostrý
a zahodí jej v pošlapané bláto.
A básník, který kamenován těmi,
jichž v hořkém pláči sželelo se jemu,
zda jednu chvíli může býti šťasten
v tom životě, kde z každé strany křičí
naň nenávist a bída s pohrdáním
a neštěstí a kletba s hořkým losem,
nicotu všeho pozemského znáti
a vědět, že vše v životě je darmo – –
Neb člověk vždy jen, třeba nemřel hladem
a v zimě nespal někde v skalní sluji,
a třeba budil závist součastníků,
v životě bude bídným, věčně vydán
na pospas hrozné nepřátelské moci,
jež jeho snům a jeho utrpení
a jeho práci útrpně se směje,
přes hlavy moudrých i přes hlavy bláznů
i přes vše srdce krutě rozdrcená
dál triumfálním vozem svým se řítí,
u něhož jedno otočení kola
znamená lidem dlouhé, prázdné věky...
V tom věčně šumném času vlnobití,
jak hračka dětí kde se lámou trůny
a z trosek jejich povstávají nové,
kde zní třesk mečů v rány elektřiny
a kladiv ruch ve výbuch dynamitu
a v sykot páry, – kde dodělá válka,
nač nestačila bída, mráz a nemoc
a požáry a povodeň a vraždy,
kde mor a šumná vřava denních listů
všech jazyků a náhledů a forem
vše protivy a křivdy vyrovnává – –:
v tom kolotání věčném bez zastávky,
mdlý myšlením se trpce rozpomínám
na hloupou pýchu lidí, kteří mní se
být čímsi slavným, neobsáhle větším
než všecko to, co stejně jako oni
se rodí, žije, trpí, cítí, myslí
a jako oni umírá a hyne...
A můž-li člověk v hrozném, trudném žití,
v té nicotě u prostřed děsné zhouby
a bolesti a utrpení čemu
se ještě smát a nešílet –: já směji
se trpasličí pýše té... a sebe
víc necením, než vše to, co je kolem,
co žije, aby padlo v jícen smrti
tak náhodou, jak dříve přišlo na svět.
A vím, já člověk štvaný pochybnostmi
a zemdlený a chudý nejsem méně,
než nejmocnější byli toho světa
a teď jsou hrstkou prachu. Nejsem méně,
než kdokoliv, kdo jako člověk cítí
svou lásku i své hoře; – ani více,
než motýl, jenž dnes barvou duhy září
a zítra mrtev spadne na zem dolů.
Přes otřená a mrtvá jeho křídla
dál půjde čas, jak přes mé mrtvé snahy –
a příští věky sotva vzpomenou si,
kde motýl, krásný zlatooký motýl
si v smrti otlouk’ pestrá svoje křídla,
či jeden lidský duch kde perutěma
bil do úmoru o svůj žalář těsný,
až ztýrán, v bláto bije svými křídly
se doplahočil v chladný jícen hrobu –
A jednou z jara vzlétne motýl nový
a koupaje se v sladké záři slunce,
nad hrobem jeho bude těkat vesel
a vesel dále bude líbat růže
i družky svojí křídla zlatooká...