Že zítra mám jít na policii?
Že ruský řád mi poslán? Ha, ha, ha!
Ta léčka se sic vábně zavíjí,
leč nepadnu v ni. Ne, ne! Neblahá
by byla chyba to! Zas jako dřív
by začli: Proč jste, z čeho jste tu živ?
Zde pro učenost vaši mez je úzká,
jít do Berlína moh’ jste, Vratislavi,
a přec jste tu, co drží vás tu, baví?
Nedostáváte tajně ruble z Ruska?
Bibliothékar, pravda, jste, věd znalý,
než stížnosti se těžké na vás valí,
prý knihy jste... A co mne mučit budou
jak na skřipci... ó, jemný mám já čich!
sem jiní zatím vpadnou, v síň mou chudou,
a budou pátrat, v kupách spisů, knih,
jak psi, když ztratí stopu zvěře štvané
a hledají ji... Ustaňte již, pane,
nic nenajdete... jenom zpřeházíte
mi rukopisy... ano, zde mé dílo:
„Starožitnosti“. Co se znelíbilo
v něm Vídni? Kde mám dopisy své skryté?
Nic nemám, nic! A táhněte již k ďasu,
mám mnoho ještě práce, málo času.
Co chcete víc? – Vám, milý Pogodine,
to svěřím šeptem: všecko spálil jsem,
i vaše listy, neníť spásy jiné,
vše hořelo tak mocným plamenem,
neb láska k vlasti plála v tom i k vědě,
a já jsem plakal... Pogodine drahý,
vždyť sotva zřím vás, zrak můj vůčihledě
mi slábne, hlava holí – těmi vrahy,
ó, Pogodine, budu jistě zhuben.
Že zima klesá, máj se leskne? Duben
že vane vzduchem, rdí se už květ broskví
a s ním se vrací v srdce nová naděj?
Jste hodný, že jste přijel ke mně z Moskvy,
leč uprchněte, uprchněte raděj,
než najdou vás zde u mne. Do daleka
jen pryč, jen pryč... než padnou rány hromné.
Vždyť vyhnanství mne, víte, žalář čeká.
Ha, slyšíte? Kdos klepá... To jdou pro mne!
Kam utéci? Kde skrýt se?... Pogodine! –
ach, probůh, kam jen zmizel mi to v šeře?
A kdo to zticha otevírá dveře?
Čí tvář že mi tak usměvavě kyne?
Ach – to jsi ty, ty Mefistofle?*) Blíž
jen pojď, jen pojď a popas oči již
si na mé bídě... Pro učené spory
jsi udával mne, co já trpěl chorý
a pracoval. Zde viz a jásej nyní:
můj syn byl vyhnán, v dálný dal se svět,
však plížili se za ním, v číši jed
mu namíchali – umírá kdes... V síni
tu vedle leží nemocná má choť.
Jen, Mefistofle, přikroč blíž a pojď
a směj se... Hleď jen, otřískaných snětí
jsem zlomený strom – kam se kácí, kam?
Již brousí topor, on však padne sám
a nebude ti více překážeti,
tvou stínit slávu... Mlčíš? Jak jsi malý!
Máš strach, i teď, že na tebe se svalí
kmen vyvrácený? – Možná je to též!
Utíkej rychle, Mefistofle, běž
a řekni jim, už aby neváhali,
ty nejistoty jsou tak příliš děsné!
Již odkrádáš se? Postůj! Slůvko jen:
ty pravdy, které Bůh vryl v tento kmen,
jsi neshladil, a strom i s nimi klesne.
A, Mefistofle... – Zmizel jak zlý sen.