Pro jemný profilek, řasy, jež cloní
očí tak hlubokých, bezedných jas,
všichni jsme tenkrát se bláznili po ní,
spíjel nás ebenem tmící se vlas;
za ní šel kročej náš, za ní náš zrak,
pár jich i propadlo pro krásu její,
v svět jsme se rozešli porůznu pak,
a všem nám zmizela v života reji.
Po letech, po letech, po dlouhém čase,
po letech práce a po bojů dnech
v nádraží náhodou zřel jsem ji zase,
tu, jež se vznášela v mladých mých snech.
Suchoučká, přepadlá, uvadlou pleť,
stála tam, sešlý plášť tisknula k boku.
Z krásy té zářící co zbylo teď?
Jen ten lesk dosavad chvěl se jí v oku.
Lítosť jsem pocítil velikou s ní,
v skrytu se dívaje do jejích tahů,
bylo mi, jako když v sluchu mi zní
pohádka o mládí, o snech a blahu;
ale pak náhle jsem zděsil se, lek’,
jakby to vykřiklo z dna duše mojí:
Vlastní tvé mládí, vlastní tvůj věk,
svadlý a znavený, před tebou stojí!
Bylo to naposled. Zaduněl zvon,
trhavým trojitým zaduněl rázem,
perronem zavířil hlahol a shon,
na perron vyšla, zříc bojácně na zem.
A já šel za ní. A jako když sním,
jakoby zamženým viděl jsem zrakem
pohnout se vozy, vyrazit dým,
mizet ji, mizeti s pádícím vlakem...