Povstal čacký národ, povstal tiše ze sna,
protáh’ sobě údy, cítil novou sílu,
od hor k horám létla píseň jeho plesná,
měl se zase k žití, ku práci a dílu.
„Vida, to jsem zaspal!“ řekl, mna si oči –
„nu, teď rychle k předu!“ A již pílí, pílí...
Kde jiný sto kroků, on najednou skočí,
za druhy se octne zrovna jako v chvíli.
Čím však víc se blíží, tím odvahy ztrácí,
nesměle se staví s nimi v jednu řadu,
myslí si, jsem roven silou jim i v práci,
ale přece cítí kolem tolik chladu;
druzi si ho měří zhrdavými zraky,
jak tu s nimi v řadě jednou cestou kluše.
„Což vám nejsem roven, nejsem národ taky?“
– Nejsi, nejsi, nejsi! Nemáš svojí duše!
„Nemám svojí duše!“ Jak by, teď se zbudiv,
teprv hanbu viděl, národ oči klopí,
teprv nyní chápe pohrdu i údiv,
když sledoval směle druhů svojich stopy.
„Nemám svojí duše!“ smutně praví k sobě,
ale tu již k němu soused dobrotivý:
„Duše má je velká, stačí také tobě,
oba, milý brachu, budeme z ní živi!“
Ale milý národ jenom hlavou vrtí.
„Nechci tvojí duše, chci mít duši svoji.“
Je mu toho líto, smutno mu až k smrti,
za druhy už dále jít se skorem bojí;
na mez sobě sedne, pláče a se rmoutí,
nedbá, že bol jeho k smíchu cizí chase,
náhle však se zvedá: „K nové dám se pouti,
duši, již jsem ztratil, musím najít zase!“
Toulá se a bloudí mnohá, mnohá léta,
v městech, hradech volá: „Duše moje, kde jsi?“
Až tu jednou cestu do vísky si splétá,
do chudičké vísky, skryté mezi lesy.
Dřevěný tu kostel s divnou černou věží,
došky střech a štíty chalup v slunci svítí.
Tichý úsměv chodci kolem úst již běží:
„Kde by mohla tady duše moje býti?!“
A tu náhle děvče švarné před ním stane,
sukničky má krátké, holubinku bílou,
zástěrku má s květy, tváře malované.
Je to děvče z vísky? Je to děvče vilou?
Národ jako zmámen sluní se v té kráse.
„Kdo jsi, děvče, pověz! Neznám tě dle kroje.“
Ale děvče stojí, jenom usmívá se.
„Kdo jsi, děvče, pověz!“ – „Já jsem duše tvoje!
– Já jsem duše tvoje, ale já jsem všude,
kam tvůj sluch se skloní, kam tvůj zrak jen sletí,
v lomenici chalup, v jejich jizbě chudé,
ve modlitbách starců i v pohádce dětí;
v svatbě mladých dívčic, v pohřbu šedých stařen,
ve všem, co jen tady tlačí se a tísní,
ve všem, čím lid prostý od přírody dařen,
v jeho bolu, plesu, tanci, zvyku, písni!“
Chytí národ děvče, chytí kolem pasu.
„Duše moje drahá!“ ozvěnou zní v lese.
Lesy přizvukují jásavému hlasu,
jak si duši svoji národ s sebou nese;
nese si ji domů, paláce jí staví:
„Teprv tebou, duše, národem jsem věru!“
Z blízka jako z dáli hrnou se již davy,
tak jako když v báji král provdává dceru.
Přišel dudák mnohý, přišli muzikáři,
všecko jeden fábor, vína jako vody,
každá noha v tanci, každé líce v záři,
koláče se pekou na veliké hody,
i stařenky nízké slzy mají v zraku,
stařečkům se bílým mezi vráskou jasní.
Ejchuch, ejchuch! zní to plesně do oblaku,
národ v duši lidu našel duši vlastní!