Vše slaví tebe, nejluznější vílu,
jež – mezi pozemšťany domovem –
v jich klopot ráno vstává s nimi k dílu
a noci s nimi prosní pod krovem.
Tak lidská vřelosť je v tvé božské kráse,
ó naděje, ty dcero Edenu,
že bytosť tvá – vzduch nebes – tělem zdá se
a jeví tě jak zemsky zrozenu.
Jak máť i otec milují své robě,
krev ze své krve, duši příbuznou,
tak lidé milují tě, věří tobě
a laskají tě něhou líbeznou.
I nevědí, že z červánků jsi tkána,
že z mlhy ruka jest, již podáváš,
tvůj úsměv z jasu májového rána –
a z věčných záhad zrak tvůj žhoucí v nás.
Vždy přítomna v tom trudném lidském ruchu
a všude první v našem dychtění –
kdo věřil by, žes útlé dítě duchů,
žes pouhý paprsek, žes vidění?
S tak prostou tváří, jako sestra lidí,
již u kolébky stáváš zpívajíc;
hoch clonou prvních slz tě maně vidí,
a šťastný úsměv jasní jeho líc.
Ty družně na podušku k dívčí hlavě
svou tulíš tvář a šeptáš v její sen, –
a duhami, jež rozjařuješ hravě,
mrak prvních žalů lásky promísen.
Vzdech mužův slyšíš; na zpocené čelo
mu náhle tiskneš celující ret, –
a hrudi, v níž se tisíc útrap chvělo,
jest volno, jak by proměnil se svět.
On zná tě již, jej stokrát oklamalas, –
a vždy tím sladším klam tvůj zas mu jest,
ó naděje, jež útěchu mu dalas
a sílu, břímě žití dále nést.
Ty tisíckrát jsi v jednom srdci spasnou,
a srdcí stotisíce spasilas,
i poslední kdy jiskérky již hasnou,
vždy žití krb ty rozehříváš zas.
Tak oblažujíc kráčíš mezi námi
jak dobročinná, smírná bohyně,
a hrůzy duše, zoufalým jen známy,
tvou svatou lží se krotí jedině.
Jak požehnání, jako rosa duší,
jak vykoupení srdcí zmučených
svou konáš pouť, a vzdušný krok tvůj kruší
kov tvrdých losů, peklem žhavených.
A přec, ty tvořitelko blahých divů,
jsi ukrutna co katan mučící,
jenž s rozkoší zří trýzeň chvělých čivů
a nechce dopřát rány smrtící.
Slz našich lačen, rozmar tvůj nám dlouží
muk úděl v nekonečné vlnění,
když srdce stokrát ví, že marně touží,
a stokrát bouřně křikne: Splnění!
Ó, naděje, jak tygřice ty sytá
si hraješ krutě se svou obětí.
Jak zmámeně, ty moci duchovitá,
nám srdce krvácí v tvém objetí!
Jak blaze někdy bylo by, zrak rosný
v tmu čirou odvrátiti od bludic,
znát soud svůj pochmurný a neúprosný,
zřít temno jen a nedoufati v nic!
A nelze prchnout průsvitné té ruce;
ta z hlubin ztichlých vyrve duši zpět
vždy k nové strasti, k lásce zas a k muce
a peruť zlomenou štve v nový let.
I páčí hrobní kámen odříkání
nám za srdce, kde spal již touhy žár:
ó, Tebou slaví věčně z mrtvých vstání
bol ňader zjizvených a vášně svár.
Nám není spásy, luzná dcero nebe!
kdo se srdcem je zrozen, je tvůj rob,
a kdyby žít měl bez tužeb a tebe,
svět byl by pyšný, liduprázdný hrob.