Proč moje děcko bílé čelo mračí?
Juž loutka pestrá jemu nepostačí,
ve hrudi mladé bují nový květ. –
„Mám dítětem snad, – běda! – zůstat věčně?“
Tak z hloubi duše vzdychá nekonečně,
„vždyť je mi dnes už celých patnáct let!“ –
Pod tíží bolu kloní hlavu vnadnou
a divným citem ňadra dmou se jí.
„Mně líto poupat, která z jara vadnou,
mně líto snů mých, mladých nadějí.
Ne, nechci více malým děckem slouti,
než takto žít, chci raděj zahynouti,
teď nový svět se na mne usmívá!“ –
A, jako vůdce na daleké pouti,
za ňadra hbitě román ukrývá. –
A vážným krokem vyšla do zahrady. –
Pod nožkou její šumí trávník mladý
a bílý květ jí padá v kadeře.
Na listech planou perly chladné rosy,
do hnízda svého ptáče stébla nosí
a fialky se kryjou pod keře.
Však naše dítě nezří krásy jara, ––
to pohádka je příliš pro ně stará, –
vše pučí stejně jako před rokem!
V té mladé hlavě kypí zjevy nové,
tam z románů se sešli hrdinové,
na srdce dívčí ženou útokem.
Sní: hezký rytíř u nohou jí klečí
a vzdychá smutně okem mžouraje.
By dodal síly láskyplné řeči,
hned pádnou rukou sahá k svému meči
a praví: „Dívko, veď mě do ráje!“ –
Co má si počít? Bázní trne zpola
a zpola touhou dme se její hruď.
„Ó vyslyš mě!“ k ní vroucně rytíř volá
a hvězdou spásy mému srdci buď!
A zavrhneš-li v hněvu lásku moji,
pak dobře vím, co bolesť upokojí,
věz, na dně v moři hrob si naleznu!“ –
Jak odolat by mohlo děvče mladé?
Na prsa jeho snivou hlavu klade
a rytíř líbá svoji princeznu. – –
V tu dobu vedl osud moje kroky. –
Já, bůh ví, o čem snil sen přehluboký,
a nevědomky zbloudil do sadů,
když právě dívka náruč otevřela
a řekla: „Pane, chci být vaší zcela, –
jsem obětí, ach, vašich úkladů!“ –
Pln podivení pohlížel jsem na ni. –
Teď poznala mě, hlavu sklopila
a zakryla si očka bílou dlaní:
„Ach, odpusťte mi, já se zmýlila!“ – –
Nu, odpustil jsem, věřte, okamžitě. –
A konec bájky? – Moje hezké dítě
hned zahodilo loutku dětinou, –
teď srdce mé mu hračkou jedinou!