Když z lásky tvé vyšlehnou světelné proudy tvé vůle,

Otokar Březina

Když z lásky tvé vyšlehnou světelné proudy tvé vůle, Když z lásky tvé vyšlehnou světelné proudy tvé vůle,
slavné a těžké, jak tisíců životů život, a z prostoru vyrůstá prostor, sršící světy, tu věky budoucích smrtí provanou zachvěním Myšlenku tvou.
A bolest tvá tvůrčí až k posledním končinám vesmíru zalká, nesmírná, rozlitá tisíciletími, hořící němými zápasy sluncí, jež metají z propastí ran svých, kvasících ohněm, a gigantských tepen oblouky plamenných vln do výší tisíců mil, a pohnutými atmosferami třesou všemi světy tvých duší. A nad jejich hloubkami zdvižené oblaky tmy, jak rozhrabaná hnízda ohnivých hadů zasyčí sinými světly a hněvem ztrnulých zraků vždy otevřených! Neboť i ty, o Věčný a Třikráte Svatý, v propastech svého nitra, [40] kde tisíce vesmírů mrtvých a budoucích dřímá, chováš svůj sen a k němu se blížíš úzkostí lásky tajemstvím věků. A my všichni, nesmrtelni tvou vůlí, bolestí svojí tvé bolesti sdílíme slávu! A naše radost, dar příliš těžký, jenž z dětských rukou nám dosud bezvládně padá, je slabostí naší sesláblý odraz vítězství tvých! E: jf; 2004 [41]