Řada čísel probíhala chvatně
černou hlavou pana Belgiosa,
v prázdno zíral, ale viděl houfy
lesklých zlaťáků a odhadoval
počet jejich, houf ku houfu sčítal,
potom vyzkoumat chtěl násobením
správnost předešlého sečítání,
nezvyklou tou prací velmi trudě
plaché vědomosti svého mozku.
Na to zabod přes stůl pohled v mnicha:
– A ty pravíš, mnichu, že lze koupit
odpustky všech sebe těžších hříchů? –
– Indulgence na všechno mám, pane. –
– Na lež? –
– Na lež. –
– Krádež? –
– Krádež.
– Dobrá.
Křivou přísahu? –
– I na tu, pane. –
– A což vražda? –
– Vše lze odpustiti,
ovšem podle výše přesné taxy. –
– Pověz ještě: jsi jist zcela, mnichu,
po smrti že Pán ty věci uzná
a že nedá trpět v pekle duši? –
– Jist jsem, pane. Neboť Kristus nelže.
Co je tady církví rozvázáno,
bude rozvázáno také v nebi. –
Zase zíral v prázdno Belgioso,
odhadoval, násobil a sčítal:
– A co stojí odpuštění vraždy? –
– Dvacet zlaťáků. –
– A desíti vražd? –
– Dvě stě zlatých. –
– Mnoho peněz, mnichu.
Mnoho peněz. A máš rukojemství? –
– Zde ty listiny. Hleď pečeť, podpis.
Všecko pravé. Všecko nesu z Říma. –
– To snad platí pro minulost, mnichu? –
– Také pro budoucí činy, pane,
svatá církev všecko smí a může. –
– Deset takových mi připrav listin,
půjdu zatím pro peníze, mnichu. –
Přinesl je. Opatrně sázel
zlaťák ku zlaťáku v plochu stolu.
Teskně zíral na ně. Čím víc rostly,
tím je pomaleji vysazoval.
Už byl hotov, zastavil se chvíli:
– Dej sem, mnichu, ještě jeden blanket!
Celkem jedenáct. Tak. Přepočítej,
nechci ošiditi svatou církev.
A ty listiny jsou dobré, platné? –
– Všechny správné. Podpisy viz, pečeť. –
Večer byl už. Do torby mnich shrnul
řady zlaťáků, přál pánu štěstí,
vyšel z hradu. – – – – –
– – – – – Ráno nářek v městě.
Deset nejbohatších lidí bylo
četou zakuklenců povražděno,
dům a kasa jejich vyloupeny.
Na cestě pak, která vede z města
ležel mnich. Byl skolen ranou meče.
Ležel vedle prázdné torby svojí.