KOMENSKÝ.
(Při zprávě o uzavření míru westfálského.)
Vojáci rozdělili sobě roucha
a metali los o suknici jeho,
že stkaná byla... Nah a zkrvácený
na kříži visíš, národe můj drahý,
a patříš na ně, slovem nežaluje,
neb se řádem a věcmi toho světa
víc nemá ničeho tvá teskná duše –
ty k nebi zíráš, hledaje tam Pána,
bys pouze řek mu zmírajícím hlasem:
Proč opustils mě, Bože můj, můj Bože!?...
Kolikrát psal jsem panu kancléřovi,
kolikrát připomínal Oxenstjerně:
He, otče milý, prosím látku tvoji,
až války Litice, jež nyní chvátí
jak životy, tak dům i plody polí,
opilá krví, oslepená ohněm,
jejž boží zemí léta rozhazuje,
224
usedne unavená, a Mír Páně
přikvačí křepce, sváže ruce její
a vhodí v propast, návratu zkad není –
ty pomni, otče milý, že můj národ
byl prvý, který vrátil Krista světu
svým apoštolem, mučenníkem Husem,
že národ můj dal Krista toho Němcům
a Němci vám pak; pomni otče milý,
že proto jenom tyransky a zlostně
pěst moci světské Řím nám na šíj vedl.
Víš, byla vzpoura proti císařovi
a víš, jak císař rebelii ztrestal –
zda neprávem či právem? Ztrestal mocí,
však, otče milý, nevinen byl lid můj,
jenž k mocných zápasu zřel jako divák
a ztýrán byl tím, kdo mu v blízko přišel –
a lid ten nesl potom tresty viny,
jíž prost byl; nesl pokuty a trýzně,
jichž nezasloužil; ďábelskou mstou zemi
se Řím mstil za to, kolébkou že byla
kdys mistra Jana, Táborů a Bratří...
Já úpěnlivě prosil, otče milý,
bys nezapomněl nevinného lidu
a nenechal ho v ruce trýznitelů –
vždyť nechcem ničeho, což proti právu!
Dlaň tvrdou zadrž, aby nedobilanedobila,
225
co ještě dýchá! Dýchat dovolte nám
a Boha, jak jej známe, neberte nám! –
Ted dokonala sběsilá ta vojna
i moje naděje... Tak odkopli nás,
jak pes je odkopnut, když z deště zloby
chce vplížit v dům se, jehož dvéře právě
se otevřely nějakému hosti.
Hlas neozval se, nezvedla se ruka,
by ukázala na zem zkrvavenou,
spálená města, dědiny a role
a zbytky lidu, jenž jak plachý zajíc
spí s nezavřeným zrakem, by i ze sna
hned zahlíd palaš dragouna a kutnu
římského kněze – apoštolů nových...
Jak žoldnéři si rozdělili roucha
a los metali o suknici tvoji,
národe můj, můj lide umučený!...
A dán je pokoj lidem dobré vůle
tím mírem nyní...
Kancléř Oxenstjerna
tak vzkázal mi, že nechybělo věru
zástupcům švédským pro nás blahovůle,
však nezdarem svým že jsme sami vinni;
226
proč prý se postavila mládež naše
pod vůdcem Plachým Jiřím jezovitou
na pražském mostě proti vojům švédským
za katolický římský religion
a za císařskou Milost Ferdinanda?
Prý důvod z toho nezvratný si vzali
zástupci císařovi, aby předem
odmítli každý návrh, jenž by jednal
o zemi české mimo svrchovanou
císařskou vůli... Na mostě prý skutkem
jsme osvědčili, že chcem krev svou dáti
s dětinskou láskou za císaře otce – –
a císař mile vítal projev taký
rodinných citů znovu oživělých
a prohlásit dal slavnostně a svatě,
že o mír jedná rád, ne neustupně,
však přes práh rodiny a domu svého
nárokům žádným vejít nedovolí...
Tak zkatoličen je můj národ nyní
a takto k rodině je nyní čítán...
A čítán všemi národy, jichž posli
u stolu zeleného radili se
o vojny skončení a vládě míru.
I Švédi umlkli a souhlasili,
227
a přece naši lidé, přinuceni
za meze vlasti vyjít, v jejich vojště
po koncích světa všech se bili čestně
po boku jejich, míníce, že bijí
se za shledání se ztracenou zemí.
A Švédi znali to a znali hoře,
jež dívalo se kalným zrakem z duší,
a znali trudné dny... A zapřeli nás
a opustili... S lotry pod kříž sedli
a kostkovali o tu sukni naši –
krev jistě dopadala v kapkách na ně
a na lupy a kupy jejich – klidně
ji setřeli a svědomí svá asi
vyhlídkou prospěchů svých zkonejšili...
Tak strom jen stojí v poli osamělý,
jenž všem dal, co měl: ptákům útočiště
pro hnízda jejich, v žáru léta chodcům
útulek stinný, ovoce své všecko
všem, kdož ho chtěli – přiložili ostří
na kořen jeho, nikdo nevzpomenul
a nikdo nevykřikl: Šetřte jeho!
Ty věčný Bože, ty znáš děje naše
a víš, že první touhou všech tuch našich
vždy bylo, poznat Tebe a Tvou vůli
a dle ní žíti – panovníče věčný,
228
a zhřešeno-li nějak v snaze této
pak víš, že hřích ten stal se mimovolně
a trestu nezasloužil!
Co teď zbývá?
V dlaň složit skráně, aby slzy tekly
do cizí půdy? Žalovat a stenat
jak Prorok Páně nad zbořeným městem?
Meč nepomoh a spojenec nás zradil,
už není doufání než v sama sebe.
Vždyť všemu vzdor, můj národe, já věřím
na příští tvé, na vzkříšení tvé slavné
a že tvé místo bude v sboru živých
a vláda věcí tvých že se ti vrátí!
Je spravedlnost vyšší oné denní,
jež po krvavých polích bojišť chodí
a sedá u zelených stolů poslů
a z komor vládců slepá vycházívá –
a v tu jen věře, smím a mohu věřit
v tvé příští ráno, zmučený můj lide!
A všecko připravit a býti hotov,
než jitro přijde, potřebno a nutno.
Tu půdu líchy zdupané zas zdělat,
zdi chalup postavit a dát jim krovy
229
a do světniček vésti nové lidi...
A do záhonů, sadů, do brázd polí
sít s láskou, vírou a sít trpělivě
a nečekat, že ovoce sám sklidíš,
jež příštím věkům teprv usouzeno.
Sám jitra nedočkám se, prach můj bude
už větry roznesen, než ono vzplane,
však hrob se otevře, by v slávě vydal
co bez viny a ještě dýchající,
v něj za mrtvolu bylo uloženo,
a rány zbodaných tvých údů budou
pak slávou tvojí, národe můj milý,
a příští tvoje bude plno štěstí,
neb zaplaceno do sytosti bylo
slz proudy, krve řekami a touhou,
jak neplatil víc žádný druhý národ...
230