Jsou chvíle, kdy si opřeš skráni
a zamyslíš se hluboce:
už chladný vítr vane plání,
je čas, jít sklízet ovoce.
Je zatrpklé a je ho málo
– nu, leto bylo škaredé
a slunce ani nezaplálo –
tož vem, jak co se vyvede!
Ber s úsměvem vše – úsměv tichý,
jímž kvitují vše Japonci,
bez rozhořčení, vzteku, pýchy,
ten nechť ti zbude ku konci.
Ať přehlížejí kritikáři
tvou těžkou dráhu, čestný cíl,
znevážní činy tvého stáří,
ba, uprou ti, žes vůbec žil –
Ať mláď ta chápavá a bystrá,
jež „pane, pane“, říkala,
teď zapře tě, jak Petr Mistra,
že nikdy prý tě neznala –
Ať z pochodně tvé staré slávy
se stala lampa groteskní
pro komáry a mušek davy,
jež honí v podvečer se k ní:
pár hochů, ještě bez vší šalby,
o podpis do tvých dávných knih,
pár děvčat s památníky, alby,
bys „také zvěčnil se jim v nich.“ –
I lidé protřeli, ti arci,
by tklivý hovor zavedli
o tobě „všudy známém dárci“
a „pět dní, že už nejedli“.
A ještě jiní přijdou v snaze,
bys pomoh, „mocný maje vliv“,
buď do bank, ministerstva, k dráze,
ke dvoru, k obci – kamkoliv –
Skliď ovoce to svého žití,
vždyť jiné u nás neroste –
tak šlo to vždy, tak musí jíti,
to leží v sudbě naprosté.
Ber klidně, co se tobě dává
a co od tebe chtějí, dej –
jen při všem, ať se, co chce, stává,
ten úsměv nezapomínej!