Ty z Venusie vyšlý pěvče dávný,
půjč lyru mi, jíž oslavovals vavřín
od břehů nilských v Řím se vrátivšího
Augusta vládce.
Či z hrobu vstaň a sám tu odu zapěj –
ač neztrne-li duch tvůj a tvá ruka,
k tepání zvučných strun už připravena,
neklesne matně
a neřekneš-li pokyvnuv mi hlavou:
I moje lyra má jen slabé struny,
zde zpívat směl by pouze olympický
Foibos Apollo...
Drak nestvůrný, jenž oheň metá z tlamy,
v jeskyni hlídá oběť uchvácenou
ji vyrvav těm, kdož bděli nad ní kdysi,
Evropu pannu.
Již ubohá, ach, zmírá beznadějí,
neb nebe neslyší jí ani země
a bílé kosti, kolkolem jež leží,
zlý skon jí věstí.
Ó Bůh vždy čeká, až se člověk vzchopí
a přiloží-li ruku k tvrdé práci,
dá požehnání, dá i zdaru jemu
nebeský Otec!
Hle, rytířů tré kluše černým lesem,
tré bratří jasných, František náš v středu,
je vůdcem bystrým, Alexander při něm
i Friedrich pruský.
Již vyrazil drak proti nepříteli,
již oheň lije z tlamy rozběsněné
a hotovy jsou jedovaté zuby
vzít novou oběť.
Však již tu meče – ruce, jež je vedou
síleny zbožností a vírou v nebe –
bít začínají, zem se chví i lesy –
třeskotem boje.
Tři dlouhé dny to trvá zápolení,
tři dlouhé dny se chvěje panna bědná,
zda zaplesat smí – k pláči neměla by
slz žádných více.
Dne třetího – když hrozný plaz se vzepjal
k poslední ráně – František náš jasný
mu vehnal v boky bojem rozpálenou
smrtící ocel.
A k němu, jenž svou nohu nyní vstavil
na hlavu draka, co se z boku lije
krev černá, kouřící se, volným tokem,
pokleká panna.
Ó zněte zvony! Věnce vijte, dívky!
V šat sváteční se strojte, národové!
Te deum pějte kněží u oltářů!
Vítěz se vrací!
On Alexandra Macedonce větší,
on nad Caesara vynik slávou svojí,
neb oni nesli za hranice země
meč dobývačný –
Co František náš Evropě dal pokoj.
Ó kníže míru. Bůh ti dopřál lesku
dní Augustových, štěstí Trajanova,
rač dáti tobě
dnů žití počet, co je v moři písku.
V tvé ruce leží národů tvých blaho
a tebe oni jako Tita zovou
rozkoší lidstva!