Ach, těžce nesly sestry Margaritky,
že kostel jejich nemá žádné zdoby,
jak má ji každý chrám už ve vůkolí,
ve Florencii, v Pistoji a všade.
Že Madonnu svou Santa Margarita
doposud nemá, obrazu že není,
jenž známým umělcem byv vyhotoven
v chrám zval by zvědavé a zbožné ženy,
poctivé panny, sličné kavalíry
a členy pyšné městské signorie.
Madonny není, o níž mluvili by
občané, kteří z cizích měst sem přijdou
a jehož by i sestry Karmelitky
závidět musily, ač dávno mají
Madonnu malovanou Masacciem,
jež na sto dobrých zlaťáků je stála.
I rozhodla se matka abatyše
fra Lippo Lippi pozvat do kláštera
a vyzkoumat, zač Madonnu by proved,
Madonnu větší, než je pistojenská
a krásnější, než ona Karmelitek,
a obklopenou větším počtem figur
než kterákoli z Madonn florentinských.
Když úmysl svůj ohlásila sestrám,
podotkla ostře šedá Beatrice,
že Lippo Lippi nepožívá zrovna
u slušných lidí nejlepšího jména,
že známo přec, jak před tím drzým mnichem
pohlaví ženské ani na ulici
jistoty nemá, že je nerozhodno,
zda nepozbyl křtu milosti, když chycen
lupiči moře, prodán v Mauretánsko,
odkud byl puštěn proti všemu zvyku
těch nevěřících záhy na svobodu
a ještě mnohým darem obdarován –
a proto myslí sestra Beatrice,
že není vhodno zváti si jej v klášter,
kde moh by stát se mnohé z mladších sester
pohromou tento pustý karmelitán.
Však matka abatyše vyvrátila
námitky její: nejen černé roucho,
však pancíř čistoty, jejž každá z sester
na duši nosí, ochranou je jistou
a není třeba míti takých obav.
Že Mauretáni propustili mnicha,
to zásluhou je dovednosti jeho:
neb vypodobnil pána, jímž byl koupen,
tak dovedně a k podivení lidu,
že Maur mu svobodu dal, mnohé dary
a průvod nad to k břehům Italie. –
Řeč tuto poslouchaly zbožné sestry,
zvlášť mladší, se souhlasem netajeným
a hlavou kývaly, když abatyše
dál vykládala: Cosimo sám jasný
nám příkladem být může o tom mnichu.
Chtěl dát mu jídelnu svou vymalovat
a aby k práci zdržel pudivětra,
dal zavřít jej v ni, dvéře přísně střežit –
však provaz zhotovil si z prostěradla
fra Lippo, z okna na ulici ušel
a byl pak kdesi v krčmě při konvici
zbrojnoši lapen, vrácen Cosimovi.
A tu jen smál se jasný Cosmo nad vším,
nad mnichem zkrušeným a jeho žízní,
způsobem útěku a dopadení.
Když Cosmo tolik odpustit mu doved,
nemáme práva my jej předem soudit
a odsuzovat. Ostatně on slyne
jak člověk, jenž se nejlíp v barvách vyzná
a svaté děje zobrazit tak umí,
že nikdo druhý se mu nevyrovná,
což o zbožnosti duše jeho svědčí.
A má-li naše Santa Margarita
mít Madonnu svou, pomůže jen Lippi. –
Fra Lippo Lippi, který právě zdobil
dóm v Prato freskami, byl pozván v klášter,
by uslyšel a řekl. Dohodli se.
I přestěhoval v refektář své barvy
a štětce, olej, připravil si desku
velikou bílou z lipového dřeva
a Madonnu svou začal malovati.
Ve slávě nebes klečí svatá Panna.
Bůh otec, odín papežským jsa rouchem,
jež zlatem září, korunu jí klade
na světlé vlasy. Andílkové k tomu
tuš hrají harfami a polnicemi,
co jiní naduvše svá růžná líčka
ze všech sil hlasné Magnificat pějí.
A dole klečí mezi liliemi,
jež z půdy zlaté vyrůstají hojně,
světice v šatech s vyšitými květy,
a biskupové v ornátě a s berlou
a světci spínající zbožně ruce,
a někteří své zraky vzhůru nesou
a jiní zase z obrazu ven hledí,
jak zkoumali by, jaký dojem činí
ta scena na diváky před obrazem.
Tak Lippo maloval a proved všecko,
jen matku-pannu, kromě drahých šatů
a světlých vlásků nijak neprováděl.
Klášterem chodil, po sestrách se díval,
před obraz vrátil se a vrtěl hlavou.
Až jednou zašel k matce abatyši,
své rozpaky jí líčil, pomoc žádal.
Hle, pro Madonnu potřebí mu hlavy,
panenské pěkné hlavy, jež má kouzlo,
jak jistě měla matka Ježíšova.
Takových očí, jež se zbožně smějí,
jak svatá Panna se as usmívala,
když sám Bůh otec korunou jí zlatou
na nebes panovnici korunoval.
A zná takovou, Lukrezia Buti,
počestná panna z naší Florencie,
pro krásu svoji zasluhuje věru,
by směla dáti líc svou matce boží.
Ta dívka žije nedaleko odtud,
v sousedním klášteře, kam dal ji otec
k výchovné péči rukám zbožných sester
a proto je tam, aby mohla vzíti,
až dospěje, též roucho řeholnice.
I prosí abatyši za přímluvu:
nechť ctihodná máť zajde záhy k otci
a vyloží mu, aby dal svou dceru
na nějaký čas v klášter Margaritek,
kde stejně naučí se zbožným písním
a modlitbám a při tom zaslouží si
veliké slávy půjčíc hlavu svoji
za předlohu pro obraz svaté Panny.
Dům Butiho je u starého mostu
a okna jeho hledí v řeku Arno,
muž přísný je, má velký obchod vlnou,
a zná jej každý člověk v oné čtvrti.
Šla abatyše. Otec Buti svolil,
ne rád a hned ne, ale svolil přece.
Ta Lukrezia měla patnáct roků.
Jak ranní zoře byla svěží, pěkná,
jak světlo slunce lehounce se nesla
a sama Panna nemohla být sladší,
když klečela tam před nebeským trůnem
a přivírala modré oči svoje.
Fra Lippo zíral zbožně v tahy její,
rys za rysem a barvu za barvičkou
na lipovou svou desku přenášeje
a světlý vlásek vedle vlásku klada –
až jedenkrát se vrhl k Lukrezii
a začal líbat líce, ústa, oči,
živůtek rozpjal, zulíbal jí hrdlo –
a od toho dne zkvetla ještě více
tvář Lukrezie, ještě horlivěji
v refektář spěla denně ku sezení –
a tak se stalo, že se blížil obraz
k slavnému konci, že se radovaly
i sestry Margaritky s abatyší,
když k podvečeru chodívaly patřit
na dílo, jímž se pyšnit měl jich klášter;
že frate Lippo vesele si sedal
po denní práci ku konvici vína;
že otec Buti, doslýchaje časem
ve Florencii u starého mostu
v písárně svojí mezi žoky vlny
o slávě drahé svojí Lukrezie,
vždy zjasnil čelo a lát navždy přestal.
A tak se stalo, že když vyložen byl
o jarním svátku nejsvětější Panny
pás její drahý (ten pás, který dala
Tomáši apoštolu matka Boží
za lítost pochyb jeho na památku,
a jenž se sběhem osudů pak dostal
k zbožnému měšťanovi města Prato
a celý život byl jím v úctě chován,
ač celý život noc co noc ctný měšťan
zápasiť musil s černým pekelníkem,
jenž vyrvat chtěl mu svatou reliquii;
ten pás, jejž měšťan na smrtelném loži
odkázal dómu rodné obce svojí,
a ta jej uchovala v poctivosti
v nádherné kapli dómu, by v den jeden,
v čas, kdy se vonné růže rozvíjejí
a kvetou lilie, jež svatá Panna
v oblibě zvláštní měla na tom světě,
byl ukázán pro úctu zbožných lidí,
již se všech stran se v houfech v Prato sejdou),
tak stalo se, že šla i Lukrezie
pás svaté Panny poklonou svou uctít,
šla – ale víc se v klášter nevrátila.
A zároveň s ní zmizel Lippo Lippi.
I proslechlo se, že jsou ve Spoletu,
kde karmelitán chrám měl zdobit malbou.
U svaté Margarity měly obraz
Madonny jasné, jaký nebyl nikde
už jinde v Prato, ani ve Florenci.
A také zkázy nevzala cnost sester,
však starý Buti od té jedné chvíle
se nerozveselil už v žití více.