Tak svého hlupáčka jsme pochovali.
Byl věru důvěřivý k zbláznění,
vykládal bajky, my mu naslouchali
a divili se jeho nadšení.
My viděli ho v roznícení svatém
a před očima světa celého:
on mněl se býti skoro velestátem
a vyrobil si světce velkého.
A ctil jej jako báječného Honzu,
jenž zabil draka; jemu za živa
soch tisíce on vybudoval z bronzu,
daň samozřejmá, čestná, poctivá.
A jeho jménem křtil on spolky, školy,
nádraží, třídy v městech a tak dál
ba, dumal, zda vhod mu by nebylo-li,
že dějepis náš jím by začínal.
A světec usmíval se, vida slávu
a kýval hlavou. Potom zemřel nám,
a hoře strašné zmocnilo se davu,
pláč, nářek stoupal k nebes končinám.
Do srdcí našich po něm vstoupil zjista
(vždyť hlupáček chce lásky předmět mít)
mužíček čilý, vždycky optimista,
jenž nebál se za pokrokem vždy jít.
Zas život v slávě, roznícení svatém
a před očima světa celého
zas mněli jsme se býti velestátem
a nebáli se nikde ničeho.
My měli přátel! Veliké i malé,
pár velestátů, slavných, výtečných,
a republiky stejně jako krále,
jsme ctili v stycích vždycky srdečných...
A oni? Jak pak dívali se asi
na naše naivní dětské způsoby?
Ty pomníky, to nadšení, ty hlasy,
svatořečnění živé osoby?
Jak? Vidíme to. Historie hezká.
Čtyři se sjeli. Hned se smluvili.
Bez něho o něm. Hlupáčka nám dneska
bez debaty a křiku pohřbili.
Pláč, nářek po něm. Pozdní rozželení
a proklínání dvaceti těch let
slepoty vlastní, přátel, jichž už není
i světce, jenž tak zklamal nás i svět.
Utřete oči. Obraťme je k předu.
Po hlupáčkovi zůstal tady syn.
Je náš všech stejně a chce ku posledu
přec žíti dál. A ten je prost všech vin.
My zařiďme mu čistě domek malý,
jenž dědictvím po hlupáčkovi zbyl,
my mějme nad ním dozor neustálý,
aby se v ničem, ničem netatil.
Ať čisté ruce má a jasnou hlavu,
vždy pamětliv, že stojí sám a sám,
že z čeho vyrost, na tom stojí v právu,
ať vale dá všem světa pohádkám.
Ať šetrný je, přímý, člověk prostý,
ať neopičí se už po nikom,
svět navštíví ho, dobrá, vítá hosty,
chléb se solí, to stačí v slohu tom.
Ať – – Osude, už přenechávám tobě
tu další starost. Rač s ním vždycky být.
Můj konec blízko. A já aspoň v hrobě
bez hoře, vzteku chtěl bych spát a tlít.