Hle, Korinth nádherný! Ta chlouba Řecka
ssutinou černou, rumem, spáleništěm.
Tam ještě dýmu sloup se valí k nebi
jak známka oběti – co stálo dřív tam?
Sklad kupce Perithoa, myslím. Pohleď,
tam zase rudý jazyk ještě švihá,
jak netvor jakýs mlsně olizoval
by ret si pracující – velké Hery
tam chrám stál dosud. Viz, jak s Akropole
se očazené sloupy hrozně řítí
a v pádu tříští zdobné hlavy svoje
o boky skal – snad zúmyslné činy
kamení zoufalého. A když vane
k nám vítr, cítím pronikavý zápach
těl pálících se. Strašlivě zná mstíti
Řím urážky své. Toto zbořeniště
po věky všechny němě křičet bude
výstrahu hroznou městům zkvétajícím
po celém světě. Jakže jenom zval se
ten zamračený archon lidí římských?
Šli muži před ním s pruty, sekerami,
a děsným dojmem působil ten průvod,
jak vládce Hadu sám by tady kráčel.
Toť konsul jejich. Lucius Mummius.
Ne jako my, jimž jedno jméno stačí,
on dvě si nese. Snad i třetí za to,
že Korinth spálil, přidají mu v Římě,
jak zvykem u nich. Poboření města
tak slávu nese jako řeckým lidem
vítězství v Olympii. Divný národ!
Spartany jistě dravostí svou předčí
i hladovostí uměleckých věcí
a pokladů. Já konsula jsem viděl
v přístavě zblízka, stál tam s družinou svou
a před ním sochy, obrazy a věci,
snesené z města – tak prý káží v Římě
vždy konsulům svým, neb to město jejich
je nevzhledné, soch není ani v chrámech
ni po náměstích, lid pak znalý války
je neumělý v uměleckých pracích –
tam, kde kůl onen leží vyvrácený,
tam on stál, konsul; k loďařům, jichž lodi
byl najal ku převozu v Italii,
tak vykládal – jak pravím, byl jsem při tom:
– Svým hrdlem ručíte mi za ty věci!
Ať obrazy i sochy bez poruchy
ku břehům Italie dovezete!
Já nežertuji. Zkazí-li se obraz,
sám postaráš se o jiný pak, muži,
a na vlas tytéž barvy, desky velkost.
Tak pravím ti. A srazí-li se soše
jen jedna ruka, novou opatříš mi,
tu celou sochu novou. Žádné správky.
Chci pořádek a jasno v naší smlouvě! –
Tak mluvil konsul, a mně k smíchu bylo
i všem, kdož stáli jsme tam. Vlekli sochy,
i Fidia i díla Praxitella,
obrazy Zeuxe, desky Parrhasia
na ony lodi. Sochu jasné Hery
z mramoru, zlatem hojně vykládanou,
jež safíry svých očí dívala se
tam s Akropole na město a přístav,
otroci nesli jako kládu dříví.
I příběh Ariona v živých barvách,
jejž delfín mořem na svém hřbetě nese,
otroci vlekli, vojáci pak s žasem
dotykem prstů zkoumali vln obraz
a divili se, že je voda suchá.
A konsul na vše zkoumavě se díval;
– Dej dobrý pozor, muži řecký – pravil
zas k loďařovi – A mě nechtěj přelstít –
řek hrozivě – snad správkou umnou věci
doufaje možný úraz odčiniti.
Jen maličkost – a nové opatříš mi,
ať socha to či obraz! – Řek to přísně,
a nyní smál se hlasně všech náš zástup.
On ohlédl se: – Smích vám brzy zajde –
řek krátce. Lodi vytáhly své kotvy
a větrem hnány spěly v širé moře.
Tu konsul kázal zapáliti město.
Smích zašel nám. Tak hlupcem nemotorou
je vyraženo jedno z jasných očí
Hellady naší... Jaký hrozný člověk!
A Memios se zove, či jaks řekl?
Mummius. Tomu Lucius však předsad,
jak zvykem u nich...