Jen jedenkrát jsem slyšel smát se Crassa.
A byl jsem často Osudem svým vsunut
k osobě jeho. Jako tribun táh jsem
pod jeho velitelstvím proti Parthům
(a tenkrát docela zřel vlastním zrakem,
jak muž ten zradou barbarů skon našel)
i v Římě vídal jsem jej brát se zvolna,
jak zvykem jeho bylo, do kurie;
v klientů, přátel, příživníků houfu
se valil tlustý, silný, býčí hlavu
skloněnu k hrudi, jak by ne kdes doma,
však v ní zlaťáky jeho bezpočetné
ukryty byly a ji k zemi táhly,
z brunátných lící sklenný pohled šinul
se jaksi zlobně přímo prachem cesty,
a ucho jeho hluchým být se zdálo
pro poznámky a žerty, jimiž průvod
se snažil rozjasniti líce jeho.
Jen jedenkráte rozesmál se hlučně.
To bylo, když Řím ohrožen byl vzpourou
otroků sběhlých, šermířů a lotrů,
jimž Spartacus, Thrak, postavil se v čelo.
Zle obci vedlo se, ba zdálo se už,
že hrůzy Hannibala vrátily se
v zem italskou; měst řada vzplála ohněm,
v plen byly brány domy, plody polí,
konsulská vojska podlehala v bitvách
legií orly ztrácejíc i slávu,
a počet jatých mrtvé převyšoval.
A otroci ti pro krvavý posměch
nutili nyní bývalé své pány,
potomky rodů římských nejslavnějších,
zápasit spolu o života lhůtu
a dívali se – krutá ironie –
jak obecenstvo v cirku na ten zápas,
tleskali chválu, obraceli palce,
a senator pak dobil senatora
za řevu luzy. Hrdé patricije
zřít bylo možno, kterak objímají
v pláči a prosbách nohy Spartacovy!
A meče římské, Pompejus a Lucull,
v krajinách dálných sekali si vavřín
pro čela svá a čelo římské Slávy,
co Řím zde trnul strachem z hrůzy konce.
Konečně Marcus Licinius Crassus,
jenž pod Sullou si kdysi jméno získal,
stal záštitou se obce. Dána moc mu
i vojsko, které k ruce bylo. Byl jsem
v jízdectvu jeho. Rázně vytáhli jsme
po silnici, jež do Capuy vede,
a brzy srazili se s loupežníky.
Jak ti se bili! Škoda, třikrát škoda
té zmužilosti! Škoda ještě větší,
že nestáli pod Říma orly oni –
pro slávu římských zbraní jenom škoda!
Dvě naše legie se daly v útěk.
Ty poručil pak Crassus decimovat,
a viděl jsem, jak zuřivě se díval
nehnutě k zemi, mezitím co tribun
v dekady legie ty rozděloval
a vylosoval ty, jež smrt pak stihla.
Však tím jak by byl vůdce připjal Štěstí
ku zbraním římským. Vítězi jsme byli
pak ve všech srážkách – ale ve všech srážkách
co bylo hrdinnosti přemožených!
Tak po té jedné bitvě když jsme shledli
mrtvoly padlých, hoře stisklo duši:
na dvacet tisíc mužů leželo tu
na téže čáře, kde vyčkali útok,
a z těch všech dva jen měli ránu v zádech!
Boj poslední byl nejkrutější ze všech:
Spartacus před bitvou prý zapích koně
jak zbytečnou věc, chtěje ukázati,
že rozhodne se o život i o smrt.
A jemu jistě přiznati se musí
jakási povznešenost srdce, ducha,
(bylť vyšel z rodu dávných králů thrackých
a jenom zlobou Osudu jsa stíhán
byl, čím byl); poraněn už, krví zbrocen,
bojoval kleče, mávaje svým kopím,
Mars rozzuřený, v ohradě těl římských,
až dobit byl. A to byl konec boje.
Šest tisíc zbylých otroků se vzdalo,
a Licinius Crassus ruky kynem
poručil vbít je na šest tisíc křížů
a rozestavit podle oné cesty,
jež z Capuy jde k Římu. Teprv potom
poručil seřadit se vojsku svému
k pochodu domů. Jeli jsme tou cestou,
a zkrvácená těla odsouzenců
patřila na nás nehybnými hledy
ztrhaných očí. Crassus spokojeně
se díval po nich býčím svojím zrakem
a náhle rozesmál se: – Jaké jmění –
v smíchu a kašli vyrážel – tu visí!
Jaké to jmění! – smál se řiče hlasně.
– Hle, tam ta tvář! Jak chlap se šklebit umí!
Jak měl by masku herce, který hraje
Ajanta zuřivého!... Onen zase
se kyselí, jak dědic, jemuž řekli,
že vyděděn byl!... A ten tam!... A onen! –
A kašlal, až mu oči zaslzely,
a obrátiv se k nám chtěl říci cosi,
však pro smích nemoha, jen ukazoval
masitou rukou, zaslzeným zrakem
na ona těla. Havrani a supi
pochodem naším z hodů vyplašeni
do vzduchu vzletli zlostně všískajíce
a v hejnech vznášeli se nad krajinou.
A pouze tenkrát tedy smál se Crassus.
Ne před tím nikdy ani potom více.
A brzy zhynul v bojích proti Parthům,
jak známo vám...