Ó Poesie! Zděšen k tobě
ze světa víru prchám sem
a vztahuji své ruce obě,
bych zasáh tvého roucha lem,
ó matko svatá – zle se daří
dnes mezi lidmi básníku,
tam Prospěchářství hospodaří
a hynou roje slavíků.
Slyš, jak mé tepny v skráních tlukou,
jak utíkal jsem o závod –
a svojí lýru zlatozvukou
jsem zahodil do hloubi vod;
ó matko, matko, dej mi píti
zas z Romantiky pramene
ať v duši mojí znova vznítí
zpěv čistý, hymny plamenné!
Víš, kde jsem byl? Ó běda, běda,
to předsíň pekla byla snad,
kde Požitkářství líné sedá
a Zisk je lapá do tenat –
já octnul jsem se v země klínu,
kamž blouznivý mne svedl pud,
šel jsem tam chodbou plnou stínů,
ji pohádkový střežil sud.
Ó co jsem spatřil! Klenby šeré
se v nekonečno ztrácely
a v odbočky a směry steré
své vlhké stěny stáčely,
sem tam se kmitlo světlo žluté,
dál do bludiště vede mne,
a postavy jak ze tmy skuté
se míhaly tu tajemné.
Ty zdály se mi duchů sborem,
jenž šíré střeží pánvice,
v nichž plno pěny – zda se skorem,
že voní to jak kvasnice – –
tam sokyně tvá, božská paní,
tam Prósa dlela škádlivě...
Však ty to jistě nevíš ani,
jak voní pěna na pivě!
A Prósa dál mne vedla všudy
v ta nekonečná sklepení
jen sudy, sudy, sudy, sudy
jsem viděl tady v zděšení,
tu malé, velké – velké, malé,
ať kam chce zrak se obrátí,
jen sudy, sudy – a tak dále,
že nemůžeš jich sčítati.
Ach matko božská, musím říci,
co chtěl jsem říc až na posled –
ó se studem to pravím v líci –
že v pivovar mne ďábel sved –
ó co jsem viděl! Nelze zpěvu
ni nastínit tu hrůzu hrůz
a darmo popudil bych k hněvu
všech devět ušlechtilých Mus.
Tu šíré sály plné sladu,
tam z půdy vanul pekla žár,
tu strojů divných vidím řadu,
jež hodny kouzelnických čar,
tam do stroje se hází dříví
a sud vychází hotový –
a naivní básník tyto divy
ni nechápe, ni nepoví.
A všude, všude plno lidí
a všude pilných rukou chvat
a všude práci člověk vidí
až závratno se podívat –
ó co tu píle v noci, ve dne,
co ve svátek i všední den,
a co tu práce nepřehledné,
co lidí shltne ústav ten!
A proč to vše? Proč důvtip lidský
ty přístroje si sestavil,
proč sklepy šíré strategicky
do hloubi dobré země vryl,
nač sudy, pánve, pára, síly
tu v divé práci horlivě,
proč v světě tím i obchod šílí? –
To z lidské touhy – po pivě!
To proto je, by groše svoje
moh člověk v krčmu zanésti
a tam u věčné zhouby zdroje
se oddat první z neřestí,
by propil peníz, rozum, zdraví
a blaho získal zvířecí
a jako pavián pak pravý
kles v bezvědomí za pecí.
To proto, aby ztratil záhy
i rozvahu svou poslední
a z otravné té chmelné vláhy
ssál kuráž lživou, nevšední,
by karbanil – a v chvíli jinou
zas sepral se, klel ze všech sil
a se strašlivou kocovinou
by druhý den se probudil.
To proto, aby v chabé hrudi
si vznítil píseň přesvatou
a se zpěvem, jenž mrtvé budí,
šel domů nocí hvězdnatou,
by po luně plál v tklivé touze
a líbal dlažbu v ulici
a vyspal se pak kdesi v strouze
či v policejní strážnici.
Ó Poesie, proto ducha
i život obětuje lid,
a proto země poušť je hluchá
a zhynul pro umění cit –
ach! vždy tak bylo v světě šíru
a bude to tak jakživo,
a proto odhazuji lýru –
a půjdu někam na pivo.