Já viděl jednou okeán.
Byl velký,
jak lidská myšlénka o nekonečnu.
Bůh vybájil jím sen můj nejkrásnější.
On přímo stál, mně vstříc, jak ku zápasu
by bojovník zval soka bojovníka.
V něm každá vlna vřela, byla tepnou
tak plnou odvahy, a bouřnou, mocnou.
Kde byly jeho kořeny, kde základ?
Hlas jeho hrozný veškeré tkal tony.
Tu hrozil obrem, sténal jako žebrák,
tam hřímal jako prorok fanatický,
tu plakal jako dítě, bouřil, klnul
a řval jak šelma, smál se smíchem bláznů,
a sípěl, vyl, jak zoufalec se zmítal.
A léta bez počtu a vrásek tlela
mu na čele. Hned hrozná křivil ústa,
hned sladce kýval na mne. Usmíval se
pod maskou tragika. Jak prsy velké
on těžce dýchal, úpěl, omdlévaje
pod noci tíhou. V ňádrech jeho rostla
kás tajná pochybnost a mocný příliv
a odliv jeho jí se věčně zmítal.
Jak poutník bez klidu a bez oddechu
ku břehům pádil, pak se nazpět vracel,
až k nebi trýskal pěny pln a bouřil
se divě, než se v propast opět sřítil.
Jak lvice, vášní vzteklou vysílená
pak tiše ležel, čekaje, až půjde
kol něho věčnost, pak se zvednul s lože
a hledal u ní na své sny a dumy
a pochyby a touhy odpovědi.
Od polu k polu rozložen tak ležel,
a hlídal všecky světa toho strany.
Dal severu své duše děsné chladno
a prázdnotu a smutek, ale v jihu
vřel výhní pekel. Na západ se mračil,
a na východ se usmíval. Byl hrozný
a nedoměrný, bez čísla a konců,
a jako malé, smějící se dítě.
Byl pýchy pln a přece bez hrdosti,
a v lůně tajil lodě tisíceré,
a zboží světů, perly, lebky staré,
a dávno shnilé trupy v živé měnil
a nové tvory. Ve své kráse hrozné
a divé lahodě byl Boha ideálem.
Pak pohleděl jsem v nitro své. Jak v moři
v něm spaly mdloba, bouře, trosky, život.
Tam zoufalost se kryla v tůni černé,
a veliká a čistá, jasná duma. Zniku,
a trvání a zmaru tam byl základ.
Tam Minos – svědomí – již napřed vážil
čin každý, dřív než k poznání jsem přišel,
zda čin ten zlým či dobrým ještě bude.
Tam všecko vraždilo a hojilo se
a plodilo a mřelo. Zimy příval
se střídal s létem úmorným a žhavým,
a májem libým jako v starém ráji.
Tam večernice plála, měsíc hlídal
směs různých dojmů, jako bašty vojín,
a lítost, hněv a povržení ve vzdor
se srazily a pevnou byly skalou.
A čas tam beze stop a bez ohlasu
se plížil stínem. Vášně neobsáhlé
a nezkrotné se s klidem v zápas hnaly.
A bylo mně, jak moře kus by urván
byl a mně vložen za srdce, a jako
bych okeánem s nocí splozen býval.