Ve jménu svorné, šlechetné té snahy,
která nás dnes sem svedla pospolu,
ve jménu vznešené a krásné dráhy,
kterou jsme vytkli svému úkolu,
ve jménu zdarných, pevných základů,
jež tímto kladem, chtíce ku předu:
příjměte pozdrav, nadšeně jejž provolám:
vítejte Češi, vítejte vy, Češky, nám!
Jaký je cíl náš? Co z nás bratři bude?
Jaké as dílo nám za úkol dal
ten věčný Tvůrce národů všech všude,
jenž slovem svým nás v jsoucnost povolal?
Sdělme si, co nám za úkol je dáno,
ve věčné kníze národův co psáno,
jaký to od pravěků Bůh dal Čechu cíl,
když jej v tu krásnou, slavnou vlast byl postavil.
Když člověk první – první vinou klesl,
v rozkošném ráji, kde svůj odbyt měl,
vyschl ten pramen, který slasti nesl,
povadlo kvítí a ráj oněměl,
a blankyt zastřela pak chmůra sinná,
sinavě temná, jak byla ta vina;
a ptactva sbor a němý ráj se chvěl,
až se Bůh nad stvořením rozželel.
I kázal vodám, by se rozdělily,
a nová země vzešla na povrch,
hory jak vínek zem tu obklíčily,
Bůh v její lůno poklady své vrh’,
a že zvlášť jí své srdce věnoval,
podobu velkého jí srdce dal.
A zem ta rájská, rozkošná a hezká
ta náhrada za ráj jest – země Česká!
I poslal národ čilý v zem tu krasnou
a dal mu zpěv a hudbu za podíl,
by pěl jak ptactvo a svou myslí jasnou
ztracený ráj zas světu nahradil.
Národ ten: český národ byl a Bůh mu pravil:
Hleď, abys svět ten pro Mne zas připravil,
vyber si k tomu jednu ze třech cest:
Z nichž první víra, druhá pravda, třetí krása jest.
Čech cestou víry příkladně vždy chodil,
dal Bohu sbor svých svatých oděnců,
ze svého kmene nebi připrovodil
zástup svých světic, českých vlastencův,
pro víru svou Čech rád vše jiné ztrácel,
pro víru zahynul a dokrvácel,
pro víru v oné bitvě národů
na Hoře dal svou vlast a svobodu!
A cestou pravdy svaté, cestou práva,
za králem svým vždy prápor český nes’,
na pravdě zakládá se jeho sláva,
za pravdu Čech i na hranici kles!
A teď nám zbývá třetí cesta spásy,
nebeská, šlechetná to cesta – krásy.
Ku kráse náš duch ponejprv se vznes’,
když jsme se tady, bratří, sešli dnes.
Skvěle se lesknou Čechů věky dávné,
krásná je, bratři, Čechů minulost,
my měli jsme již muže velké, slavné
dějiny české chovají krás dost!
A život venkovský náš, život tichý,
ten také není na své krásy lichý
a mnohá nynější snad naděje
se krásně nám, a krásně zaskvěje.
Dnes poprvé a snad i v doby příští,
odhalí mnohou krásu tento klín,
a tu, kde nyní stojím, na jevišti,
mnohý se zjeví z času slávy stín,
mnohý děj dávný znovu se zde stane,
ze slz, jež tekly, mnohá zas pokane,
a v slavných dějích, skrytých po staletí,
budem se zas, jak v krásách, potápěti.
V krásy pak slavných dějů ponořeni,
poznáme, praotec co druhdy byl,
a jdouce v před u svatém zanícení,
zvíme, co úkol náš, co svatý cíl.
A odloživše, co nám posud vadí,
svorně se vztýčíme a půjdem rádi
k osvětě blíž, bratrsky volajíc:
„Zdař Bůh Kopid’nu, my jdem slávě vstříc.
Nuž probuďme se z netečnosti svojí,
podnětem buď nám příklad českých měst,
dokažme, že když občané se spojí,
v nich jen spočívá síla Čech a čest.
Ku předu tedy, modlíce se k Bohu,
aby nám Čechům otcovsky ved’ nohu,
kde nebe jest a skvělá budoucnost,
vždyť měli jsme již tady pekla dost!