XLVII. V vlasti jsem a předce divná tužba

Jan Neruda

XLVII.
V vlasti jsem a předce divná tužba
V vlasti jsem a předce divná tužba
svírá prsa těsným okovem, stoupám místa od dětinství milá, a předc nejsem zde víc domovem.
Cizé tváře, cizé chladné zvyky, cizé citům zvuky kolem znějí, že bych zaplakal si v domě vlastním píseň tužby – toužnou Odysseji. 59