VIII.   Poeto Světe! co jsi aeón prožil,

Jan Neruda

VIII.

Poeto Světe! co jsi aeón prožil, Poeto Světe! co jsi aeón prožil,
 než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil, než každé slunce s planet květem různým jsi v sloku sloučil uměním svým luzným, než z chaosního myšlének svých víru jsi slunce k sluncím uved’ v zpěvův míru – než mladé Zemi řekl’s: „Oživuj!“ po prvé nechal mladé srdce tlouci, odevřel oko lidské: „Obdivuj!“ Poeto Světe! Hymnus Tvůj je věčný! Tvá každá sloka má svůj život pučný, a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný v Tvé ruce zpět co zárod nově vděčný. Poeto Světe! Kam se hymnu křídla přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla, kam, kam se křídla hymnu rozkládají?! Když mořem vanou, moře z dna se bouří, když zemí vanou, země k nebi kouří, když nebem vanou, světům dech se tají! 15 Poeto Světe, co Tvůj hymnus kryje, co vše v něm mře, co nesmrtelno žije! Ba není krásy, by v něm nekvítala, a není zoře, by v něm nesvítala, a není jasu, by se jím nešířil, a není květu, by se v něm nepířil, ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla, ne dětských smíchů, by v něm nezvonily – a není slz, by jím se neronily, ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla, a není boje, by v něm neburácel, ne mučedníka, by v něm nekrvácel – a není touhy, by jím nevanula, a není lásky, by v něm neplanula, a není srdcí se vším citem svojím, by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím! Poeto Světe! Poetův jsi bohem, a předc – jsi poetou jen všech poetův slohem. A byť Tvůj hymnus velký jako nebe, co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe! A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce, my cítíme: poeta cítil více! Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu – a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu! 16
Básně v knize Písně kosmické:
  1. I.   Letní Ty noci zářivá,
  2. II.   Když k Vám vesel hledím, zlatá Vy kuřátka,
  3. III.   Ach, jaké to blaho: poležet
  4. IV.   Což třepotá se to tu hvězdiček,
  5. V.   Snad jiní jinak uvidí –
  6. VI.   Věřte, že také hvězdičky
  7. VII.   Po nebi hvězdic je rozseto,
  8. VIII.   Poeto Světe! co jsi aeón prožil,
  9. IX.   Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách,
  10. X.   Paprsku s Alkyony mé,
  11. XI.   V pusté jsme nebeské končině,
  12. XII.   Všechny ty vířivé planety,
  13. XIII.   Také to Slunce ohnivé
  14. XIV.   Zem byla dítětem; myslela,
  15. XV.   Měsíček, pěkný mládenec,
  16. XVI.   Báječně krásný to předc byl sen,
  17. XVII.   Měsíček že je mrtvý muž?
  18. XVIII.   Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
  19. XIX.   Oblaky Země jsou synové tkliví,
  20. XX.
  21. Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
  22. XXI.
  23. Jak lvové bijem o mříže,
  24. XXII.   Seděly žáby v kaluži,
  25. XXIII.   Že skály již Země plameny
  26. XXIV.   Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky,
  27. XXV.   „Vlast svou máš nade vše milovat!“
  28. XXVI.   Vzhůru již hlavu, národe,
  29. XXVII.   Kdo měkkým je, ten bídně mře!
  30. XXVIII.   Slunce je hvězda proměnná
  31. XXIX.   Měsíček mrtvý – budoucnost,
  32. XXX.   Děj Země je krátce jen vyprávěn,
  33. XXXI.   Zelená hvězdo v zenitu,
  34. XXXII.   Myslím, že malý Měsíček
  35. XXXIII.   Již vyznám se ze všech hříchů svých,
  36. XXXIV.   Promluvme sobě spolu,
  37. XXXV.   Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
  38. XXXVI.   Aj, tamhle dřímavých jiskerek,
  39. XXXVII.   Ty věčné hlasy proroků,
  40. XXXVIII.   Až planety sklesnou k Slunci zpět