XVIII.   Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení

Jan Neruda

XVIII.

Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
 den se s nocí střídá jak dvé mnichů, jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze, jen co mrtvých stráže na modlení. Střídají se v svatém, hlubném tichu, beze smavých červánkových hříček: den tam neodvírá růžově svých víček, náhle plane v plamenné své hrůze. Jeho krok je němý, bez pospěchu, nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů, nekráčí po bouřích, s třesknou hudbou hromů – mrtvol nemá dechu ani slechu. Slunce žhavě v černém visí nebi, dolů s něho střely ohně srší, proudy ohně dolů s něho prší, ohně okeán se dolů lije – mrtvá půda příšerně se šklebí, z žízní děsnou, zimničně horoucí žhavé proudy ohně lokem pije. Kdyby bylo oko tam živoucí, 32 jediné je zžehne slunce políbení, ale není tam to oko – není! A ta noc – to hrob v svém rozšklebení! Bez rosy noc, jež by vandrovníku perel do kadeří navěsila, beze snů noc, jež by milovníku milých kouzel srdcem rozesila. Hvězd tam plno, plno v černém nebi, kdož by sčítal vše je světlonoše! ale všechny planou bez rozkoše, bez hravosti, chvějné bez sladkosti, svítí jako drobné bílé leby, jak když z černé země bílé svítí kosti. Ach ta noc! ta není obraz milosrdí! jedním dechem plamy v ledy tvrdí – zima, zima, mráz až v báj rostoucí – by tam bylo srdéčko kés vroucí, v jednom trhlo by se okamžení, ale není tam to srdce – není! Měsíc mrtev. Siná jeho stále tvář sem na nás hledí v stejném příznaku, jak když mrtvý v rakvi leží na znaku. 33 Pohřeb zvolna kráčí Světem dále, světla slavně kolem něho víří – Měsíčku, by bylo citného Ti zoru, dnem i nocí zřel bys na obzoru vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři. 34
Básně v knize Písně kosmické:
  1. I.   Letní Ty noci zářivá,
  2. II.   Když k Vám vesel hledím, zlatá Vy kuřátka,
  3. III.   Ach, jaké to blaho: poležet
  4. IV.   Což třepotá se to tu hvězdiček,
  5. V.   Snad jiní jinak uvidí –
  6. VI.   Věřte, že také hvězdičky
  7. VII.   Po nebi hvězdic je rozseto,
  8. VIII.   Poeto Světe! co jsi aeón prožil,
  9. IX.   Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách,
  10. X.   Paprsku s Alkyony mé,
  11. XI.   V pusté jsme nebeské končině,
  12. XII.   Všechny ty vířivé planety,
  13. XIII.   Také to Slunce ohnivé
  14. XIV.   Zem byla dítětem; myslela,
  15. XV.   Měsíček, pěkný mládenec,
  16. XVI.   Báječně krásný to předc byl sen,
  17. XVII.   Měsíček že je mrtvý muž?
  18. XVIII.   Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
  19. XIX.   Oblaky Země jsou synové tkliví,
  20. XX.
  21. Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
  22. XXI.
  23. Jak lvové bijem o mříže,
  24. XXII.   Seděly žáby v kaluži,
  25. XXIII.   Že skály již Země plameny
  26. XXIV.   Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky,
  27. XXV.   „Vlast svou máš nade vše milovat!“
  28. XXVI.   Vzhůru již hlavu, národe,
  29. XXVII.   Kdo měkkým je, ten bídně mře!
  30. XXVIII.   Slunce je hvězda proměnná
  31. XXIX.   Měsíček mrtvý – budoucnost,
  32. XXX.   Děj Země je krátce jen vyprávěn,
  33. XXXI.   Zelená hvězdo v zenitu,
  34. XXXII.   Myslím, že malý Měsíček
  35. XXXIII.   Již vyznám se ze všech hříchů svých,
  36. XXXIV.   Promluvme sobě spolu,
  37. XXXV.   Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
  38. XXXVI.   Aj, tamhle dřímavých jiskerek,
  39. XXXVII.   Ty věčné hlasy proroků,
  40. XXXVIII.   Až planety sklesnou k Slunci zpět