XXII.   Seděly žáby v kaluži,

XXII.

Seděly žáby v kaluži, Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi, starý jim žabák učený odvíral tvrdé lebi. Vysvětloval jim oblohu, líčil ty světlé drtky, mluvil o pánech hvězdářích zove je „Světa krtky.“ Pravil, že jejich hvězdný skum zvláštní je mírou veden, dvacet že milliónů mil teprv jim loket jeden. Tedy že, řekněm pro příklad, – věřímeli v ty krtky – k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky. 39 Rozmluvil se pak o Slunci – žáby jsou divem němy – ze Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí. Slunce že velmi slouží nám, paprskovými klíny štípajíc věčnost na rok a směnkové na termíny. O kometách že těžká řeč, rozhodnout že to nechce, míní však, že by nemělo soudit se příliš lehce. Nejsou snad všecky nešťastny, nejsou snad zhoubny všecky, o jedné ale vypráví sám rytíř Luběněcki: sotva se její paprsky odněkud k nám sem vdraly, v skutku se v glinské hospodě hanebně ševci sprali. 40 O hvězdách potom podotknul, po nebi co jich všude, skoro že samá slunce jsou, zelené, modré, rudé. Vezmemli pak pod spektroskop paprslek jejich světla, že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla. Umlknul. Kolem horlivě šuškají posluchači. Žabák se ptá, zdaž o světech ještě cos zvědít ráčí. „Jen bychom rády věděly,“ vrch hlavy poulí zraky, „jsouli tam tvoři jako my, jsouli tam žáby taky!“ 41