XVII
Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
A na Tvé zvonici provazy se třesou divoce dneska,
snad v propastech puklý Tvůj zvon poslední vydechne ston;
převozník na vodách Šílenství spokojen v ruce si tleská...
Však snad i jednou vrácen tišinám v loktech Idolu potkáš svůj skon.
Ale, bratře! Ty, který zříš jen hložinu před sebou v dáli
a nevidíš zory Východu, jen slunce krvavý sklon,
Ty’s aspoň vášní svou silný...
Co kolem se válí
na bahnech stagnantních dav přátel líný a podlý,
jenž našel svá telata zlatá a v břichu důstojnost modly,
a je tak směšný a banální s frásemi tribuna davu.
Však, Ty’sTy s věčnou touhou: v životě také své říci slovo,
Ty silný, než abys mlčel, a slabý říci to slovo,
Ty s věčným zápasem –: jsou ještě duše, jež ctí Tvoji hlavu.
(J. V. H.)
[27]