XIX
Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
ta je juž vůní květů mých a chutí mých plodů.
Potměšilých vteřin neúprosný ras
jedu mi nalévá do číše při Žití hodu.
Ký div, že horkou hlavu zřím v nervósní dlaně sklánu,
květ sehnutý temnem noci, jíž obklopen jest,
květ slákaný chvilkou slunce, a sžehlý v příštím ránu,
květ na kraji příliš ušlapaných cest.
Ale svým stonkem v dobré půdě zakořeněný jsem.
A stokráte raněn stokrát hlavou pohodím pyšně,
se starým člověkem zápasím a zápasím bezodyšně.
Má zahrada mládím zrosena jest a nadšením teplou má zem;
jsem apoštol Nového Žití, a žádné se nelekám rány,
jsem rytíř nového Graalu, jsem rytíř bez bázně i hany.
[29]