My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si
zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské,
tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,
mezi a nad nimi, podle silnic a tratí
bzučíme monotonně, neznajíce touhy ni chtíče,
studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,
napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče
k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,
vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány
přes všechno, co strmí, i přes všechno, co zeje,
k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány,
zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení
do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché,
docela pohříženy ve snění, jež sněním není,
jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché
bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká,
ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale,
zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká,
den ze dne stejné a přece den ze dne jiné stále.
My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
pavouka civilisace necitelné tvoříme sítě
nad centry horečné práce i myšlenky gigantické,
z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě,
svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů
přímými svazky svými, protínajícími se kříži,
černými paprsky temných, mlčících reflektorů,
jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží,
valem se šíří ty naše sítě jak na vodách kruhy,
od centra k centru si podávají kovové ruce,
od obzorů k obzorům napínají slepé své duhy,
chapadly drnčícími venkov uchvacujíce prudce;
my, z ohnisek Západu rodem a vyšlé z jeho dílen,
na Východ táhneme neodvratně a směle,
a, dokud kraj bude na globu, jenž pod nás není schýlen,
a všechny kontinenty nespočinou cele
v studené náruči naší jak v čeřenu obrovitém,
nám není dáno stanouti: táhneme délkou, táhneme šíří
k tropickým pralesům, k džunglím, za ledů polárních svitem,
táhneme tiše a vytrvale, nebozezy, pionýři!
My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
jsme kovové ruce moderní souvislosti,
věrné a spolehlivé, rychlé a energické,
lhostejně řadíme ke zlu dobro a k neřestem cnosti,
k činžáku palác, klášter k bordelu, dílnu k dílně,
ke městům města, venkov k metropolím, lid k lidu;
dní horečně pracujících a nocí okoušejících vilně
stíráme rozdíly a zabraňujeme klidu;
ve vteřinu každou bleskem pojíme s národem národ,
mozky a srdce jejich, bursy a ministerstva,
všechno, co země lidskému rodu a lidský si posílá rod,
se slepou objektivností neseme z čerstva;
v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky,
jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi,
v jediný chorál vítězný harmonisujeme ryky,
rázy a rachoty práce, řinčení zlata i mědi,
a ve hřmějící abychom internacionálu spojily světy,
když nad mořem zvítěziti ukázalo se radno,
v kabelech, sdruženy a do kaučuku vklety,
mlčky jsme sestoupily okeánem až na dno.