Miluji jeho plakáty,
že vybuchují jako granáty,
že usmívají se jako holky našminkované:
tolik jim obdivují se malé i veliké děti,
přešťastné, mohou-li jen rukou je přejížděti,
v illusi života, jež prudce je ovane,
radostně zevlujíce.
Do města vtrhly,
v tabule návěstní brutálně znásilněné;
do dědin vtrhly,
zdi, vrata a ploty zapálily náhle,
životy rozněcujíce přikrčené
papíru bengály,
přes lesy, pole vytrubujíce táhle
poplašné signály.
Miluji jeho plakáty,
že jako lupeny padnou k nám zaváty
z dalekých, cizokrajných stromů
a lidi vyhánějí z domu.
A lidi přivolají v jeden den
k nádraží, před nimž nakupen
dav mlsný očekáváním plane,
až vagóny v pospas mu vydají
svět kočovný podobný mumraji,
slátaný jako pokrývky z hadříků sešívané.
Tu špalírem diváků, z laciného kraje diváků,
všelikých lidí počestných a všelijakých všiváků,
jak travestie šírého života a tropické pohody,
jak triumf zchudlého krále přírody,
poklusem klučinů kluzském kobrtajíce po dláždění
s koni a mezky, zebrami, velbloudy, slony,
černí a žlutí a hnědí lidé, míšenci, znetvoření,
s turbany, s jockeyů čapkami, s opicí na bujném pony
ženou se za město,
evropská karavana cizokrajných ukázek,
světem se motající pestrý provázek,
svinující se a rozvinující bezodyšně,
srdce má nemocno, ale naparuje se pyšně,
neb davy zevlují.
A karavana hysterická,
profesionelní harlekynáda půl zvířecí, půl lidská,
s bílými vyceněnými zuby, s hatmatilkou cizí
na tlustých retech smyslnost nese svou,
řehtají koně a sloni řvou –
pod stany všechno mizí.
Tajemné, krásné a mocné jak chrám
za městem stany již stojí;
také by mohlo to býti ohromné zvíře
šedivé, nemotorné, však vzácné, že mladý bůh sám
pro žízeň svou je dojí.
Miluji tyto stany,
že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány.
Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět
v maštalích, v klecích, v šatnách, v skladištích,
šelmy a pestré věci a hubené krasavice
a koní, oh, koní dvacet, třicet, čtyřicet;
pět dílů světa setkává se v nich
a pojítkem jsou široké clowna nohavice.
Miluji tyto stany,
že večer jsou k prasknutí napěchovány
světlem a ruchem, hudbou, lomozem, křiky,
a jejich štěrbiny do tmy se nítí
jak vášnivé čepobití,
jak fontán světelných střiky.
A portál zářící křičí do dálky,
na šňůry navléká lidské korálky.
Zvon.
Na stěnách ohromné nálevky nesčíslné oči
kol písku manéže krouží jako v kolotoči,
a vzduch je tu zápachu krásného, divokého pln.
Anebo plujeme, koráb na Tichém oceánu,
se stěžňů visí plachty a lana,
povětří chutná jak manna,
a na palubě je slavnost, jež potrvá k ránu:
bouchají od šampaňského zátky,
šílenství kvapíku posedlo loď,
večer je bláznivý, večer je sladký,
má milá, pojď...
Cval koní a práskání biče
probouzí pudy a chtíče,
dychtivě vibruje chřípí, číhají smysly,
svět celý letí myslí.
Miluji biče svist a chocholů bílý smích,
když blesky vrhne dvanáct hřebců vzepjatých,
Japonců kroužící míče, slonů rozvážný um,
v němž minulost země melancholicky mimuje přítomnost,
velbloudů poklus, čikošů čardaš, šašků plesk a bum,
lvů řev a mrzuté skoky, krotitele cnost,
jezdkyně valčík, povalující se bílé medvědy,
výstředních hudců frašku s psími nohsledy,
anglické girls, třeštící ovoce těl,
a jejich jek a skok a tanec tarantel,
s visutých hrazd a kruhů let lidských vlasatic,
skřek místo ostruhy, polibky s výše
a ticho, když kolem sotva se dýše,
potlesk a hudbu.
Miluji cirkus.
Miluji jeho směsici
Evropou nepřetržitě kroužící
s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem,
že míjí jako divý sen nějakým šedivým dnem,
že je to brutální, živý ohňostroj,
o život smělý boj.
A miluji cirkus,
že na konec v srdci mi probudí chuť,
v stín kalné lucerny do stáje vplížiti se,
ke plavé šíji velblouda přivinouti hruď,
jak tu tak odpočívá ten tichý kočovník,
a sníti, sníti... pouště písky lysé,
bílou a hnědou karavanu, oasu, palmovník
a žhnoucí, ukrutné slunce...