Všechno své myšlení z modře a nachu
často již viděl jsem v silničním prachu,
ztepilou slunečnici s ohnutým stvolem:
dosti se nazřela směrem, kde dní se,
stále se točila po světla míse,
kdekoli, kdykoli podal ji čas,
umdlela náhle smutkem a bolem,
spálil ji čekání mráz.
Bázně a bolesti příliš lidské,
představy jaly mne anemické,
nezralá jablka dojednoho vichrem sražená,
mlhami stěhující se ptáci;
jak ve tmě svícen tesknící vzpínal jsem ramena,
volal jsem: rcete, zda se nám jitro již vrací,
v němž kvete práce a sen,
rcete, kdy vejdeme v pokojnou pohodu,
chtěl bych jak bílá plachta spuštěn být na vodu
v jasný a sytý den.
K pohodě přece
patřím jak vlny svit k řece,
ke křoví pěnice, k osení polní květ;
nemůže býti ruky,
která by nad bol a muky
vždy znova chtěla a dovedla čnět,
která by horoucněji
za věcmi tíhla, které se dějí
na širé hladině míru,
nad tuto chudou mou pravici:
štěrk aspoň tloukla pro bílou silnici,
pro štěpy v sadech nejednu kopala díru –
tu od věrných stisků ji odehnali,
nástroje nejvlastnější jí vzali,
jak pestík plnému květu, jenž zrál,
leč nemohli vzíti jí víru
ni v soumraku, jenž se bál.
Únavě, smutkům a úzkosti,
které mi klečely na prsou,
vždy znova jsem unikl k radosti
a podpírán vůlí napiatou
po pádu vztyčoval jsem se, slzami jsem se smál.
Kolikrát klesl jsem, tolikrát jsem se zdvih’,
bylo to mnohokrát –
leč byť bych i toužil po klidu, po rytmu zájmů občanských,
nutno-li, snesu snad nový i pád.
Chci trpěti, jestliže trpěti třeba –
ba, s tisíci mohu i zahynouti
vysílen, usmýkán:
vždyť nechci míru pro trochu klidu a chleba,
chci se svým národem do světla svobody vplouti,
kde každý na svém pán.
Na voru smrti po rudém proudu
plujeme k zemi, již přeoral kov.
Oh, moci políbit panenskou hroudu,
vyslechnout modlitbu děkovných slov!
Jde pochod dějů, kudy šly naděje,
brány jsou dokořán, prapory na domech.
Oh, moci vidět, jak okno se zasměje,
až mimo půjdeme v zástupech!
Kdo že by tedy nechtěl se dočkati
dne, jenž už v představě dojímá k závrati,
a kdo by nebál se, nebál jak pod mračnem zkvetlý již lán,
že se ho nedočká, v seznamu šťastných osudem přeškrtnut,
nehoden odměny za trýzeň, trud,
propuštěn v nemilosti, nevyznamenán!
Čekal jsem, čekám v té bázni,
naděje solnou svou lázní
sílí mne, povzbuzuje;
pokorně vezmu vše, čemu jest přijíti ještě,
nechť maso i mysl hryžou dalšího otroctví kleště,
jen když se postupuje,
jen když krok za krokem blíží se hodina,
kdy rozhoří se stín,
kdy na svém se po svém zařídí rodina,
jejíž jsem divoký syn.
A nedočkám-li se, nejsem-li navržen
pro toto vyznamenání,
a potřebuje-li osud i život můj
jak jeden ještě den:
zde jsem, nechť vezme, moudrý v konání –
bratři se dočkají,
děti se dočkají,
duj, větře dějů, duj,
ty, který neseš semena naše
a neohlížíš se plaše,
přese mne duj,
přes tesy skal a sterilní země,
do prsti úrodné vlož naše sémě
až k cíli duj!