Vánoční noc velká plula nad krajinou,
Karlův Týn v ni vznášel stěnu léty sinou.
Tma v něm černá všude, do snů padly hlavy,
v okénku jen jednom záblesk třepotavý.
Šedý plebán k nebi vroucně pne tam zory,
Spasitel by shledl na ty české hory.
Aby shledl také v nivy na podhoří,
kde lid jen se vláčí v staletém už hoři.
Aby zkřísil národ sesláblý a chorý,
zhojil jemu rány, jež má s Bílé hory.
Slyš – hlas temný venku: ,,Čas je na půlnoční,
zbožný zástup čeká – oběť velkou počni!”
,Neslyšel jsem posud zvonů píseň slavnou -‘
„Ó pojď, prosím tebe, v kapli starodávnou!”
Zněl ten hlas tak tklivě jako hudba jemná,
jako s nebes výše, jako z hrobu temna.
Knězovy již kroky černou chodbou duní – –
aj, vždyť v kapli zář je jako na výsluní!
V sněhozářném plášti Karel sám v ní klečí,
biskupové, páni jemu pozdálečí.
Rytířové šedí v přepodivné zbroji,
jaká v kobách hradních zrezavělá stojí.
Hluboce se kloní hlavy holé mnichů –
dál pak temno lidí bledých v nočním tichu.
Veleba tu dýše... Teď dva mládci svěží
užaslého kmeta strojí v roucho kněží.
Čaruplné zvuky ze zvonků se linou,
jak když prvý tlukot zazní doubravinou.
Na oltáři zlatém světla sama zplála,
a počíná oběť Páně neskonalá.
Povznesly se všecky hlavy v bílé plísni,
karlšteinská kaple rozchvěla se písní.
Starodávných zpěvů hlahol velký, měkký
rozvlnil se klenbou nejčistšími vděky.
Mocně, jak by hrad se třásl od základu,
jak by celý národ v těžkém zalkal pádu.
Jak by v celé zemi temna starých borů
šuměla až z hlubin v tajuplném choru.
A zas jak by v šerém podblanickém rovu
pohrobená sláva ožívala znovu.
Chvělo se v té písni všecko dlouhé hoře,
které v Čechách zbylo po zlé Bílé hoře...
Vetché ruce svoje plebán k nebi vzpíná,
duchem zří tam úsměv Boha Hospodina.
Slzný démant Pánu v řase bílé visí,
světlá ruka žehná – národ chorý křísí;
„Slyším vaše žaly, písně vaší steny,
nezahyne nikdy lid váš vyvolený!” – –
Dokonána oběť – píseň v šeru zmírá...
světla mžikem zhasla, kolem tma je čirá.
Na věži však zvony právě hudbou slavnou
na „půlnoční” zvoní v kapli starodávnou...