Já žitím denním ku předu se deru,
znám potu proud i za chléb zápasy –
jen v podvečerním konejšivém šeru
se také srdce trochu ohlásí,
a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá,
vždyť nemučí ho denní psota bledá.
Když děcko moje tiše u mne dřímá,
i já jsem zbaven divých pohledů
těch denních mátoh, z nichž jen vane zima;
pak znavenou si hlavu opředu
sny zlatými, jež jediné jsem choval,
než v divý příboj života jsem vploval.
Pak zapomínám na hlod beznaděje
a na starostí drsný, trpký chlad,
v těch mladých snech se opět srdce chvěje,
jsem jako kdysi nadějí pln, mlád,
jak nepoznal bych, zle že žití zebe,
a hvězdy na zem chtěl bych strhat s nebe.
Tu létám k výši, kde se hvězdy stkvějí,
kde plane bílé světlo měsíce,
kde nechvějí se srdce v beznaději,
kde nerve se ta lidská směsice,
kde pro kus chleba, pro list lauru s čela
lid nepadá a nehřímají děla.
Kde svárů není za hrst půdy rodné,
jež krví předků byla napita,
kde neslaví se slovo nerozhodné,
kde nedupají koňská kopyta
těm na šíji, již hroudu hájí vlastní
a na světě též touží býti šťastni.
Roj divných postav před myslí mi roste,
jak v mojí duši mladé žívaly
v té divné kráse velebné a prosté,
než zničily je žití přívaly;
zas jejich dávný šepot slyším sladký
a blažen volně klesám do pohádky.
Ty zlaté zámky, které sobě staví
vždy v letech jara mysl bláhová,
než mráz nám denní zavěje kol hlavy,
a pestrá přání navždy pochová,
tu v tiché chvíli vykouzlím si jasně
a předu opět nenapsané básně.
Jsou mými jen, a závistníci dobří
se neušklíbnou při nich pod vousy,
a netěší se kritikářští obři,
jak důkladně si na nich pobrousí,
jak skropí bloudka, který divně třeští,
až hlavu skloní jako slípka v dešti.
Dost šťasten jsem, tak chvíli dumat moha
a klidně plouti v jasném ovzduší!
Až umru jednou, ať mne tvrdá noha
tím šumem všedním ve snách neruší,
ať blaze potom moje plyne snění
a nedočká se nikdy dokončení...